Mgr. Jan Přeučil

„To bylo v situaci, že ředitel řekl, že dostal příkaz z městského výboru komunistické strany, že někdo musí z Divadla Na zábradlí o Havlovi promluvit, a vyloženě nám bylo řečeno očernit ho. Ředitel Vodička řekl, že by to měl být Vašek Sloup a Honza Přeučil. Šel jsem za ním do bytu, ještě za doktorem Vladimírem Vodičkou. Hepčí. Je to pravda, omlouvám se. On bydlel na Starém Městě. Říkám mu: ‚Nevystoupím, Vladimíre.‘ Odpověděl: ‚Ne, je potřeba to udělat, aby divadlo mohlo existovat, abychom mohli existovat, je potřeba to udělat.‘ Proto jsem já řekl, že to udělám, a proto jsem jenom promluvil, jak jsem znal Havla jako dramaturga a hlavně jako technika. Venda Sloup do něj zabrousil víc. Havlovi to bylo líto, Vašek Sloup hrál jednu z hlavních rolí v jeho první inscenaci, což byla Zahradní slavnost. Byla to velmi stresová situace a snažil jsem se s tím vyrovnat. Jak už jsem před chvilkou říkal, když jsem potkal Vaška Havla, nezlobil se, řekl mi, že situace je taková, řekl: ‚Já to chápu.‘ Řekl, že jsem se zachoval velmi korektně. O několik let dál jsme podepisovali takovou petici za propuštění Václava Havla z vězení. Vím, že to bylo celé Divadlo Na zábradlí. Byl jsem jeden z prvních, kdo to podepsal, vím, že tenkrát to jmenovitě hlásila Svobodná Evropa. Na Vinohradské třídě jsem tenkrát potkal kamarády. Říkali mi: ‚Člověče, ty budeš mít průšvih. Svobodná Evropa tě hlásila jako jednoho z prvních, že jsi podepsal petici za propuštění Václava Havla.‘“

„To byla zajímavá situace. S Vaškem Havlem jsem se poprvé potkal v Divadle Na zábradlí, když se připravovala inscenace, která se jmenovala Tro, což bylo černé divadlo s povídkami vynikajícího polského autora Slawomira Mrozka a Ivana Vyskočila. Četli jsme povídky – Milan Neděla, Vlastimil Hašek, Emma Černá, Václav Sloup a já. Vedle toho se hrálo černé divadlo, zajímavě se to prolínalo. A protože byly první zkoušky a já jsem byl vychován od Lukavského a měl jsem zájem o tu profesi, aby všechno bylo perfektní, tak jsem v Divadle Na zábradlí zavolal do osvětlovací kabiny: ‚Prosím vás, pánové, kdybyste byli tak hodní, bylo by dobré, kdyby tady nebylo jen tvrdé světlo, kdyby tady byly oranžové filtry, aby se atmosféra na jevišti změkčila.‘ A tam se ozval hlas s lehkým ráčkováním: ‚Pane Přeučile, máme jen červený filtr, máme tady jenom jeden jediný červený.‘ To promluvil Václav Havel, tam jsme se poprvé viděli. Spřátelili jsme se a stali jsme se velkými kamarády.“

„Podívejte se, to je na dlouhé povídání. Žili jsme všichni svůj život, byli jsme plní energie, byli jsme zdraví a tak dále. Ale bohužel ten bolševik, ten komunista, způsoboval strašné situace, a to je to nejhorší. To bylo v období normalizace, to lámání charakterů a lámání lidí. Aby mohli slušně a příjemně žít, lidé udělali leccos proti své vůli, aby si mohli užívat života a prožívat ho v plné míře. A to je ta druhá stránka, ta zhůvěřilost, ta šílenost toho komunistického systému, to popření lidských hodnost, popření serióznosti, popření pravdy, popření všech kvalitních záležitostí. A směrovat všechno jenom v tom smyslu, že jenom ten bolševik má pravdu. A proto jsem velice šťastný, že se v roce 1989 všechno obrátilo.“

„Vidím to jako dnes. Zrovna v ten den, kdy tátu pustili, jsem zkoušel jednu inscenaci. A já na tu zkoušku přišel asi o hodinu a půl později. Tenkrát do zkušebny Stavovského divadla. Přišel jsem na tu zkoušku a říkám: ‚Kolegové, já se vám chci omluvit, že na mě čekáte, mně je to trapné, ale vrátil se mi tatínek z kriminálu.‘ A oni se smáli: ‚Ha, ha, jo, jo, no dobře.‘ Byli tam renomovaní herci: Mirda Lipský, Pepík Bek, František Filipovský. Ptali se, jak dlouho byl zavřený, jestli rok, dva, tři? A já řekl, že téměř patnáct let. Chvilku bylo úplné ticho. Když zkouška skončila, tak za mnou přišel Pepík Bek a povídá: ‚Honzo, já jsem trošku blbě vtipkoval, víš. Ale já mám známé doktory. Když bude táta cokoli potřebovat, řekni, protože já ten jeho osud znám, on byl velký hrdina.‘ Tak to byl Pepík Bek.“

„Nastoupil jsem do ČKD na tříletý učňovský obor dřevomodelář. Když jsem poprvé přišel na tu Harfu, tak jsem vstoupil, tam stál milicionář, svazáci a byla tam cedulka, dodnes to vidím: ‚Zde si říkáme: Soudruhu a říkáme si: Čest práci.‘ Já šel za úřednicí a ukázal jsem jí vysvědčení. A ona říkala: ‚Co tady děláš? Vždyť máš samé jedničky. Ty jsi měl jít na průmyslovku nebo na gymnázium.‘ Já jsem řekl, že na gymnázium nemůžu, protože tatínek byl v procesu s Miladou Horákovou. A ona řekla: ‚Aha, tak to je v pořádku, to sem patříš.‘“

„Bylo to 10. října 1949, v půl páté ráno ostrý zvonek. Do bytu vtrhlo pět chlapů. Tatínkovi nasadili pouta. Já spal v jednom pokoji a průhledem jsem viděl do předsíně, kde táta seděl na lavici. Měl pouta, přes sebe jen župan a pod ním pyžamo. Pět pánů prohledalo celý byt. Odnesli nějaké tiskoviny. Vím, že tenkrát odnesli i psací stroj. Asi po půl hodině tatínka odvedli. Dovolili mu rozloučit se s rodinou. A dodnes vidím, jak táta přišel za mnou. Já vytřeštěně koukal, co se děje. Měl pouta na rukou, vzal mě za hlavu, dal mi pusu a řekl: ‚Jenčo, jsi tady jediný chlap, musíš se o ty holky postarat.‘ A odešel s těmi chlapíky.“

„Dozvěděl jsem se až po revoluci 1989, že na mě vedla Státní bezpečnost svazek Klaun alias Jan Přeučil. Ale ta situace vznikla tak, že jsem si vzal Štěpánku Haničincovou v sedmdesátých letech. Byla moje první oficiální žena po manželství na zkoušku. Byla to ohromná dáma, nesmírně populární, prožívali jsme spolu krásné období. Měla dvě děti, Honzu Valáška a Sašu Haničincovou, dceru z prvního manželství s Petrem Haničincem, Saška byla velice příjemná fajn holka, žili jsme na Vinohradech, kde prožívám svůj život do dneška, a doufám, že ještě dlouho si ho budu užívat. Saška jednoho dne přišla a říkala, že se zamilovala, bylo jí šestnáct sedmnáct let, bylo to pochopitelné. Říkala: ‚Maminko a Honzo, má to jeden problém.‘ Vidím to jako dnes. ‚Ten kluk se jmenuje Jirka Chmel a podepsal Chartu.‘ Štěpka dala oči v sloup a řekla: ‚To není zrovna příjemná situace.‘ Zajímavé je, že od tohoto okamžiku se úplně změnil rytmus života naší rodiny, protože Štěpánka, která byla nesmírně populární, vychovávala řadu generací, čertík Bertík, Kačenka, různé pohádky, které jsme spolu hráli a my jsme se při nich seznámili, najednou se dostala do jiné kategorie, televize nemohla přenést přes srdce, že tato dáma má v rodině někoho, kdo podepsal Chartu 77, vzpomínám si na takovou situaci, že Štěpánce zmenšili vysílání v televizi a ona to velice těžce nesla.“

„Cítil jsem v telefonu určité klapnutí, uvědomoval jsem si najednou, že telefon je odposloucháván. Cítil jsem, že jsme v koridoru pozornosti, že Štěpánka, tahle populární osoba, a já jako herec máme dceru, která má muže, který podepsal Chartu 77 a odstěhovali se do Rakouska. Byl problém, když jsme za nimi chtěli jet na Vánoce, dostat vůbec povolení. Je pravda, že čas od času nám bolševik povolení dal, čas od času jsme tam jet mohli, dostali jsme ho z rodinných důvodů, jinak by to povolení v žádném případě nedal. Je fakt, že Štěpánka to těžce, velice těžce nesla a prožívala. A nakonec jí zakázali i vystupování v televizi. Byla jediná činnost, kterou mohla Štěpka dělat, že jsme vytvořili divadelní představení a jezdili jsme my dva s těmi divadelními představeními po republice, aby Štěpánka měla aspoň nějakou činnost. Situace byla tak komplikovaná, že Štěpánka trošičku začala používat prášky, malinko i sklenku vína. A předčasně odešla, byl to pro mě šok.“

„Pokavaď si to vybavuji, tak Jirka Chmel se Saškou a s Alicí a už i s malým Honzíkem byli tady pochopitelně pod velkým tlakem. Jirkovi házeli bolševici klacky pod nohy, protože byl chartista a tak dále. Tak se rozhodli, že se odstěhují do Rakouska, do Vídně, rakouská strana i společnost jim otevřela náruč, že se o ně postarají. Když to řekli mně a Štěpce, neměli jsme radost, že se rodina rozdělí. Loučili jsme se s nimi na hlavním nádraží, Štěpánka plakala, mávala na svou vnučku Aličku, kterou milovala. Netušili jsme, jestli budou nějaké možnosti, abychom se s nimi ještě někdy viděli. Bylo to jejich svobodné rozhodnutí, chtěli žít ve svobodě, a ne v tlaku, v depresi a ve stresu.“