generálporučík v. v. Radovan Procházka

"Zatýkal mě Pergl, což bylo zvláštní. Přišel v neděli - já jsem přijel do Prahy v sobotu a on si pro mě přišel v neděli. To jsou okamžiky, kdy člověk nemá čas se rozhodnout, zvážit jestli ano, nebo ne. Když jsem s ním šel dolů po schodech z pátého patra, tak jsem měl nějaký čas zvážit možnosti. Měl jsem připravenu únikovou cestu po terasách spojených se sousedními domy ve výšce střech. Můj plán byl přeběhnout skrze dům vedle našeho, vyjít na ulici a prostě upláchnout. To jsem měl na mysli. Pergl mě ani neprohledal a nevěděl, jestli u sebe nemám pistoli. Byl jsem vcelku schopný ho na schodišti zlikvidovat, vyběhnout nahoru a přes střechy. Dole byla šestsettrojka a v ní jen řidič, což jsem tehdy nevěděl. Bylo by to pro ně ztracené, kdybych Pergla srazil ze schodů a uprchnul. Ale já jsem byl přesvědčený, že to není v důsledku těchhle věcí. Věděl jsem, že na mě nikdo nedonášel, a proč by jim trvalo rok a půl vidět, co jsem dělal... Myslel jsem, že to souvisí s jinou věcí."

„V době své aktivní služby jsem jako ředitel Vojenského zpravodajství zakončoval své projevy jedinou, stokrát opakovanou, neměnnou větou: Naši spojenci mohou selhat, mohou nás zapřít a mohou nás opustit. Ale zradit, to můžeme jenom my sami sebe. Tu větu dnes chápu jako vojákovo poselství k národu. Čas od času se mi vrací ve dnech, kdy občané rozhodují o osudu svého národa, a tehdy se mi vnucuje zvlášť intenzivně. Protože ti, kteří k volbám nepůjdou, a spolu s nimi ti, kteří k volbám sice půjdou, ale spíš ze sobeckého furiantství a z lehkomyslnosti než ze zlého úmyslu, budou volit nezodpovědně, aniž by dohlédli zhoubné následky svých postojů. Nevědomky naplní tu zrádnou polovinu toho poselství. Protože zradit nás nemohou ani naši přátelé, ani naši nepřátelé – to můžeme jenom my, sami sebe, my Češi – svou svobodu, své poctivé češství a jeho demokratické tradice.“

Podívejte se, pro mladou generaci… Já jsem kdysi když jsem dělal přednášky vojenské, protože já jsem se vyloženě začal zabývat otázkama obrany státu. Já jsem si to prožil prostě, prožil jsem si ten rok 1938 a tu válku a všechno, co s tím souvisí. Pak nám začali říkat, že ti spojenci nás v roce 1938 opustili. Což svým způsobem je pravda. A že jsme se vlastně stali obětí zrady od našich spojenců. Ono z toho plyne jedno ponaučení, to znamená, že člověk musí vždycky spolehnout na ty svoje síly. O zradě bych ale nikdy nemluvil. Já jsem všechny ty svoje přednášky pro ty vojáky končil větou: “Spojenci nám můžou, ale také nemusí pomoct. Ale zradit, zradit můžeme jenom my sami sebe.” To znamená, že vždycky musíme být připraveni na to, že zůstaneme sami. A že přesto jsou ty chvíle, s tím jsem to zahájil, v životě národa stejně jako v životě jednotlivce, kdy vůbec nezáleží… kdy to kritérium pro to rozhodování nespočívá na tom, jestli se vyhraje nebo prohraje. Kdy se do té války prostě jít musí, jinak se riskuje národní marasmus a schopnost národa přežít. Protože fyzicky přežije vždycky někdo. Ale jestliže ten národ ztratí tu mravní hodnotu, to, o co se můžeme vlastně opřít, tak to je pád prostě celonárodní. Takže snad tohle bych měl říct tý mladý generaci.

“Ta hlavní skupina plukovníka Kordy I s gen. Káchou, že ano dnešním teda generálem, tehdy taky poručíkem, mým kamarádem. Ta byla zatčena v roce 1949, takže z toho já jsem vypadnul a my jsme zůstali 3 venku, ta skupina se později, když nás zatkli, tak se jmenovala kapt. Bartl a spol. Kapitán Bartl byl důstojník, který nás měl na bojovou zdatnost ve vojenské akademii. Pod něj jsem tedy spadal já a můj kamarád František Kurka, který už teda taky zemřel. My jsme potom zatčením té první skupiny tu svoji činnost na čas přerušili. A pak jsme ji znovu zahájili, protože se nám zdálo, že jsem už z téhle té záležitosti vypadli a že můžeme pokračovat. Jenomže se ukázalo, že jsme byli nadále sledováni a že teda se jenom čekalo, jestli se přes nás případně dostanou k někomu dalšímu. Zatkli mě, já jsem v tý době sloužil v Hodoníně. Sloužil jsem tam prakticky pár týdnů a z toho Hodonína jsem pak přejel do Prahy. A při té návštěvě Prahy pro mě přišli, když jsem byl u rodiny, což bylo velmi rafinovaný, protože se dalo celkem těžko něco dělat, když vás zatknout uprostřed rodinného kruhu, že jo. To znamená, že vám značně omezujou možnosti nějakým způsobem se násilně postavit, že. Protože to bylo zřejmý, že v tom případě by v tom kriminále místo mě skončili ti ostatní.” “Takže, přišli jako k obědu nebo…?” “Přišli ráno, brzy ráno.” “A hráli to tak jako, že vás odněkud…?” “No jistě, že potřebujou nějakou výpověď. Mě to bylo ovšem od začátku jasný, ještě jsem na schodech přemýšlel, jestli se nemám nějakým způsobem s nimi zkusit vypořádat. No, ale pak se mi přece jen zdálo, že by to bylo riskatní pro ten zbytek rodiny. No a odvezli mě na Domeček tady hned. Dokonce jeden z těch, kteří si pro mě přišli byl samostný Pergl, to je zcela mimořádný, protože Pergl nechodil nikoho zatýkat.”

Otec tam přijímal ruské generály a protože se oslavoval konec války a ruští generálové teda dobře pili a předpokládali, že teda otec Rybalkovýho tlumočníka, kterýho si Rybalko přivezl do Prahy je nepochybně člověk, z hlediska ruského spolehlivý. Tak mluvili s otcem naprosto otevřeně. Tím se stalo, že už v červnu otec přišel k velmi utajovaným informacím a dozvěděl se, že ti Rusové počítají s tím, že se s českými komunisty provede v Československu státní převrat. Ta situace samozřejmě byla komplikovaná, protože na nově se tvořícím generálním štábu byla řada důstojníků, kteří už vysloveně teda inklinovali ke komunistům. Už tam byla řada lidí, kteří přišli ze sovětského svazu – Reicin a spol. A zrovna tak to vypadalo na hradě a k Benešovi bylo poměrně obtížné se dostat. Otec měl teda znamenitou pozici v tom, že jako někdejší velitel hradní stráže se s prezidentem Benešem tehdy jako ministrem zahraničním znal a také s řadou lidí, kteří byli v diplomatických a nebo vojenských službách. To znamená, jestliže bylo potřeba učinit tohleto hlášení prezidentovi Benešovi, že se pravděpodobně, alespoň podle toho, co říkají ruští generálové, připravuje tedy ten puč, ke kterému skutečně v únoru došlo. Tak musel pečlivě vybrat jakým způsobem to prezidentovi Benešovi sdělí a vybral si podnáčelníka generálního štábu gen. Piku, se kterým byl kamarád a jehož názory znal. Za Pikou tedy do Prahy jezdil a všechno nové, co se dozvěděl, Pikovi sdělil a Pika to tedy sděloval dál prezidentovi Benešovi.

„No a pak nás sebrali, naložili a odezli do Leopoldova. Leopoldov - to byl prostě středověk. Ne že by vás zardousili sotva jste překročil bránu, to ne a taky, kdybyste to nepřežil, tak vás prostě nehodili na nějaký mrchoviště, ale zakopali před bránou teda do země. Ale to byl asi proti tomu středověku jedinej rozdíl. Jinak to byla šikana, hlad, mizerný, naprosto nedostatečný nějaký lekařský ošetření, absolutně žádnej styk s domovem. A každej bachař, prostě, na tý chodbě - neomezený Stalin, který si tam dělal, co chtěl. A to, jestli vy to máte přežít nebo to nemáte přežít, to záleželo na nějaký jeho okamžitý náladě nebo něčem takovým. Sem tam někoho zastřelili při pokusu o útěk nebo tak říkajíc při pokusu o útěk, když vás poslali, abyste dělal těsně u oplocení a nějakej pitomec na tý špačkárně… to byli prostě… to byli bachaři tam, zejména ti, kteří sloužili na těch špačkárnách. To byli prostě debilové, to byli lidi pod lidskou úrovní. A když usoudil, když si řekl, že jste nějak blízko u toho plotu, no tak po vás střelil, že…“

„No a tím, skutečně, na druhou stranu, jsem se zapletl do záležitosti, která se jmenovala „nudlová aféra“ v roce 1954. Na svátek americké nezávislosti 4. července došlo k takzvané vzpouře vězňů. Tedy „nudlové aféře“. Ta situace samozřejmě, alespoň podle mého úplného přesvědčení, od začátku neměla absolutně žádný podtext. Prostě se tam někdo obohacoval na náš úkor. Asi ukrádal ty dávky, co jsme měli dostat a strava byla čím dál tím horší až nám dali, prostě, jenom vařený nudle nebo ještě snad ani nemaštěný. Což pro horníky se ani nehodilo. Z toho důvodu tedy vypukla bouře a že se ty nudle teda jíst nebudou. No a pak se tedy zjistilo, že shodou okolností to vyšlo na toho 4. července, takže to dostalo i ten politickej podtext. A to si myslím, že tomu velitelství neuvěřitelně dobře vyhovovalo, protože vlastně z bouře, která by musela být vyšetřována a kde by se nutně muselo vyšetřovat to, že někdo rozkrádá potraviny, který by měli dostávat vězni. Najednou se stala vzpoura vězňů u příležitosti amerického svátku nezávislosti, což jim dokonale vyhovovalo, že. Já jsem vlastně od počátku viděl, že se věci mají takto, jak jsem teď řekl. Takže jsem vůbec nebyl pro to, aby se dělala nějaká demonstrace. My jsme se dostavili na ten Appellplatz, že ano. A tam se demonstrativně odmítla ta strava a přestalo se tedy jakýmkoli způsobem vyjednávat. No a vyhrotilo se to, že oni na nás nakonec zavolali nějakou vojenskou posádku, která přijela s tankama. Já jsem tam samozřejmě doplatil na to, že jsem vytušil, že jsem na tom předmostí a že tedy nemůžu ustoupit. Takže až jsem stál ze začátku úplně na konci, tak nejprve z toho začali, zejména tedy když přijely ty tanky, odpadat ty lidi, kteří se nejbojovněji projevili na počátku. Až nakonec jsem tedy zůstal stát v první řadě, kdy jsem se tedy zviditelnil. A jak jsem se odtamtud dostal ... Oni mě odtáhli pravděpodobně kamarádi na barák. My jsme pokračovali v hladovce. My jsme zahájili hladovku, ale ten průběh tý hladovky byl obdobný, když nás v tý hladovce po týdnu zbylo asi 10, tak nás odvezli těch 10 na Ruzyni.