Václav Pták

„Ze začátku, pokud byli političtí vězni sami, nebyli prošpikovaní kriminálními, tak se dalo leccos (domluvit). Ale potom tam byly takový tři skupiny: tam byli zloději, to bylo rozkrádání socialistického majetku, pak tam byli takzvaní prcačkáři. Víte, co je to?“ „Nějaké sexuální delikty?“ „To byli třeba učitelé, že měli s dětma něco. Takže ti už byli ohební a z těch se rekrutovali udavači, kteří byli mezi (politickými vězni). Třebas tam k nám přišel chlapík, to byl tajemník okresního výboru KSČ, náčelník lidových milicí, a byl (odsouzen). Nevyrazili jsme z něho, kolik dostal a za co. Měl asi nějakou krádež nebo něco podobného. Okolo toho se chodilo takovýmhle obloukem, protože ten udával. Nebo přišla tam skupina ze Škodovky, tam byla nějaká rozkrádačka, něco vyváželi ven, oni je chytili, ale ti kluci měli nějakých půl roku nebo tři čtvrtě roku, (něco) do roka. Ale zrovna tam byl jeden kolega, kterej sedával se mnou v konstrukci, ve Škodovce ještě když jsem byl. Tak jsme se tam sešli. Taky holt si nechal něco vyvézt a pak to odnesl. A byl tam taky jeden chlapík a zezačátku se kamarádil, byl taky ze Škodovky, já ho ale neznal předtím ve Škodovce. A tak se kamarádil, dobrej, všechno. A najednou ejhle. (Spoluvězeň) Vili mi říkal: ‚Dávej pozor na něho, on tě bachuje.‘ Tak jsme dali na něj pozor a opravdu, bachoval mě, měl mě na starosti. K tomu jsme museli mít odstup. Nebo si pamatuju, jednou se na mě přilepil takovej hodnej kluk, takovej usměvavej, a začal vykládat a vyzvídat. A mně to od samýho začátku (smrdělo). Víte, takoví lidi, co jsou příliš přívětiví, samý úsměv, hlavně u ženskejch, tak těch je třeba se nejvíc bát. Ten mi tam vykládal (mnohé zajímavé věci). Ale zajímavá byla věc, že se mě tak druhej třetí den na vycházce začal ptát na věci, na který se mě ptali velmi často u výslechu. A to se mnou trošinku cuklo: Buď opatrnej! A druhá věc, se říká: Když se chceš něco dozvědět, tak musíš poslouchat, a ne povídat. Tam byl nějakej Láďa Horáček, to byl plukovník dělostřelectva. A když jsme přišli (z vycházky), tak mi říká: ‚Václave, dávej na sebe pozor.‘ A já jsem nevěděl proč. Oni tam chodili kluci okolo. Druhej den mi povídá: ‚Václave, nezakopni, dej na sebe pozor.‘ To už mi bylo divné. Tak jsem (za ním) šel a říkám: ‚Láďo, mohl bys mi to nějak přiblížit?‘ A on říkal: ‚To je Hromádka,‘ tak se ten kluk jmenoval. Ten plukovník měl doživotí, takže byl opatrnej. ‚To je Hromádka a zeptej se na něho...‘ Jeden kluk (Jirka), no kluk – tak přes 30 let – byl to jeden z prvních vědců jaderných konstrukcí a dostal tenkrát 25 let a taky tam byl pro Katolickou akci. A tenhle Hromádka mu připravil dalších asi deset let. Tak jsem se potom ptal kluků a oni mi to všechno vysvětlili. Tak jsem potom na Hromádku byl (takový), jak si zasloužil.“ „A on to byl nějaký agent?“ „To byl vězeň normálně, kterej pro ně pracoval. Zrovna jako ten kluk, na kterýho mě zase upozornil (spoluvězeň) Vili. To byli starý mazáci, ti už měli ten nos trochu jemnější, že vyčichli (odkud vítr vane).“

„První kontakt s estébákama jsem tak zažil hned v roce 1948, když byl všesokolský slet. Tam jsme tenkrát nějak skandovali, neposlouchali jsme. Tak nás nahnali do toho, to ještě nebylo metro, ale byl na Václaváku (podchod), jak je z Vodičkovy ulice ten podchod, tam nás drželi nějaký čas. Pak nás brali postupně a vyslýchali. A celkem se zdálo, že z toho nic nebude. Říkali jsme si: to dopadlo dobře. Tam se vyptali na osobní data a proč to děláme a tak podobně. To byly stereotypní odpovědi. Mluvili jsme téměř všichni, ta naše parta, stejně. A říkali jsme: to je dobrý. No ale ono to nebylo dobrý. Oni si ty záznamy (uchovali), co už tehdy pořizovali, a počítali pravděpodobně už, že to bude navazovat do té míry, jak se to pak vyvinulo. No tak si to pamatovali. A potom později nám to připomněli. A když jsme jako študáci podlehli touze něco dělat. Tak jsme se taky zapojili. Měli jsme takový dvě základní skupiny, ve kterejch jsme byli. Ty se samozřejmě prozradily.“ „Můžu se zeptat? To bylo v Praze?“ „V Budějovicích – byla jedna, smíchovská parta byla druhá. Ty byly navzájem v kontaktu, prostě koordinovaný. (A později) se to celkem prozradilo z jinýho pramene, než jsme očekávali, že by se to někdy mohlo prozradit. Tehdy sebrali nějakou dívčinu, jedináčka, já jsem ji ani neznal, ale jak ji potom charakterizovali, jedináčka, na kterou když zadupali, tak ztratila odvahu nebo co a povídala, i co nemusela. Tak se na nás dostali. Ale to furt ještě (nekončilo). My jsme nevěděli, že ta holka povídala. Ona se tím nepochlubila, takže jsme to nevěděli. To se všechno potom (ukázalo později), když jsme měli nějaký vazby na převádění – a nejen přes hranice, ale dělala se cestička, když někdo potřeboval projít, tak nemohl chodit, jezdit vlakem či autobusem, ale vždycky se mu udělala od stanice ke stanici cestička.“

„A můžu se zeptat, jak jste prožíval rok 1989, jak padl komunismus?“ „V nemocnici. Tam jsme byli všichni (pacienti) nacpaní u televize a já měl ještě na břiše takhle širokej flastr a držel jsem si to a běhali jsme tam dolů (kde byla televize). Ty první dny - já jsem byl operovanej den (předtím) – byla napjatá situace, ale neočekávalo se, že to hupne takhle (rychle). Aspoň v našich podmínkách. To jsem teda prožíval v nemocnici. A když jsem přišel (domů) a uzdravil se, to už se tak nějak začalo formovat (nové zřízení). Celkem mně velice vadilo, že lidi, kteří by měli jít do zatracena, že se zase cpali nahoru (do veřejných funkcí). A vycházelo jim to, bohužel. No tak jsem potom ještě jako chtěl jít do toho a začal jsem (pracovat) v nové obecní správě.“

„A pak jsme měli takovej průšvih jeden, když jsem byl (na vojně) s tím, taky se jmenoval Evžen Andres – ten kluk, to byl volyňský Čech, jak jsem (Vám už) říkal, že mu oběsili tátu a museli (na tu popravu celá rodina) koukat. Já byl na vojně v roce 1953, když byla měna. A sloužil jsem ve Frýdku-Místku a v Opavě. No a tam prostě se zajišťovala Ostrava. To, co se stalo v Plzni, se vůbec v Plzni neočekávalo, to se očekávalo na Ostravě, protože tam byli bohatí horníci. A tenkrát (stát) udělal tu měnu 1:50, tak čekali, že bude odezva. Tak tam to bylo ošacováno. A Evžen tenkrát říkal, že až... (to propukne, že pomůže nějakým agentům). Proto se hlásil ke kulometům, i když byl (vycvičený) samopalník. A tenkrát měl v úmyslu, že to vezme zezadu (obranu) – ty, co tam budou (vojáci). Protože (před nástupem) bylo školení, že tam pravděpodobně budou západní špičky provokovat a co budou dělat, jak budou... Takže za nima musí být neprodyšná hradba obránců socialismu. Takže Evžen (myslel), že je vezme zezadu. To bylo veliký štěstí – a já jsem mu tenkrát v hlouposti slíbil, že bych mu i pomohl, a on tam měl oběhnuto více kluků – to bylo štěstí, že (velitelství) dělalo pak prověrky. A co my už jsme měli škraloupy (z dřívější doby), tak nás tam (nepustili), my jsme tam jen byli autama a dělali jsme tam takovou stafáž – bez možnosti cokoliv udělat. To bylo veliký štěstí, kdybychom (to realizovali, bylo by zle). Vždyť vidíte tady v Plzni, co byli ti třiapadesátníci, tak jenom za účast a za nějaký pokřikování... Já nebyl (v té době) v Plzni, já byl (na vojně), jak říkám, ale jak mi říkali (lidé), kteří jsou taky v konfederaci, tak ti dostali tři až pět let. Jenom za to, že šli v průvodu a něco vykřikovali. Takže tamto, to by bylo opravdu velice drahý. Tak to nás Pán Bůh ochránil od toho, že nás prověřovali.“

„V roce 1985 byla na Velehradě velká pouť ke sv. Cyrilu a Metodějovi. Byli jste tam?“ „To víte, že jsme tam byli. Tam jsme byli a bylo nás tam hodně tady z Plzně. To bylo první takové veřejné vystoupení, ukázka vůle lidu proti komunismu. Tam byl jako hlavní řečník ministr kultury Klusák, to byl zeť prezidenta Svobody. A ten tam měl velký řeči, ale byl kolikrát umlčenej, vypískanej. To bylo zezačátku. A potom už bylo vidět, že mezi ten dav pronikly komunistický špičky: ‚Prosím vás, lidi, nekřičte!‘ usměrňovaly to. ‚A vždyť je to volovina, co říkáte. On má pravdu. Poslouchejte!‘ A takhle. Já si pamatuju, že jsem tam na toho jednoho taky tenkrát křikl: ‚Buď zticha, nebo tě tu ušlapem.‘ A on něco říkal. A já povídám: ‚Hele, podej mi ho.‘ A on vám jako had mezi vysokou trávou vykličkoval a zmizel. Tak to byl jeden z nich. A tam jsem prvně viděl, co měly (katolické) řády dorostu. Tam prvně, když budu mluvit zase o františkánech, plzeňští kluci v hábitech veřejně vystoupili – jako studenti. Já měl v partě jednoho kluka, byl z Doubravky, a měl jsem ho v partě, ale (žádné detaily) jsme o sobě nevěděli. Najednou tam přijdu a vidím ho v hábitu. Já jsem říkal: ‚Vašku, co je s tebou?‘ A on říkal: ‚No, tak teď už to víš.‘ Tam bylo mládeže! Jak sestřiček, tak bohoslovců. I když někteří to třeba potom vzdali, ne všichni to dokončili. Ale prostě musely lézt těm komunistům oči z důlků, když viděli, co se jim pod rukama (formovalo), pod takovým přísným režimem – mysleli si, máme prošpikovanou (celou společnost) donašeči – a takhle mezi prstama jim vyrostlo něco takovýho. To pro ně musel být šok. Tam tenkrát arcibiskup Tomášek taky veřejně a nebojácně vystupoval. To byla prostě republika v republice v tu chvíli.“