Ing. Jan Rabiňák

* 1960

  • „To bylo v bytech. Prostě jsme se sešli dejme tomu v šest hodin večer a po nějakém občerstvení byla přednáška. Josef Zvěřina měl svoji teologii agapé, vydávající lásku, na které zakládal všechno, z toho všechno odvozoval. A já si vzpomínám na úplně první setkání, které jsme měli v Modřanech, v bytě na sídlišti. On nám říkal: ‚Sešli jsme se a já vám rozbiju vaši víru. A na té rozbité dětské víře vybudujeme víru dospělého člověka, zodpovědnou a pevnou.‘ A to si myslím, že jsem od Josefa dostal. To byl další ohromný dar, který jsem měl. Sice to bylo zakázané, nikdo o tom nesměl vědět. Měli jme pravidla, co smíme – nebo spíš nesmíme říkat. Ale zpětně na to koukám jako na něco velice krásného, co jsem dostal nezávisle na komunistech. To studium s Josefem Zvěřinou jsme vlastně úplně celé nedokončili, zbývala nám úplně poslední část. Pak přišla revoluce a on se začal angažovat na teologické fakultě. A pak vlastně už vznikla fakulta v Dejvicích a začalo studium pro laiky. Před prázdninami 1990, v červnu, byly první přijímačky laiků na dálkové studium. Tam mě ještě Josef Zvěřina přijímal. Potom tedy bohužel v srpnu v Itálii zemřel. A to studium jsem dodělal už oficiálně, potom dálkově na teologické fakultě.“

  • „Ti kluci to vnímali asi hlavně jako prázdninovou zábavu, něco dobrodružného, co prožívají ve svobodě i za těch komunistů. Samozřejmě, nám jako vedoucím a rodičům, kteří tam ty kluky posílali, šlo i o to, aby zažili partu věřících kamarádů, křesťanské prostředí i v době, kdy to nebylo oficiálně možné. Smysl byl hlavně v tom, aby se kluci upevnili ve svojí víře a v křesťanství. Aby to bylo jejich osobní rozhodnutí, ne něco, co za ně rozhodli rodiče. Aby ti kluci to chtěli sami. Aby se diskutovalo o věcech, o kterých třeba ve svém běžném prostředí mluvit nemůžou. A aby se uměli obracet k Bohu naprosto přirozeně tam, kde právě jsou, třeba v lese, v přírodě. Šlo o to, přiblížit těm klukům víru v jejich prostředí. Myslím, že to byl ten hlavní smysl. Samozřejmě nám jako vedoucím byl tenhle smysl jasný, ale i pro nás to bylo něco, co nás bavilo, co se nám líbilo – i proto, že to prostředí bylo fajn, byla tam spousta legrace. Nebylo to jenom nějaké páchání dobra, ale i naše zábava, za kterou jsme byli vděční. Takhle zpětně, když se na to dívám, mluví se o nesvobodě za komunistů. Ale když se člověk nebál, i tehdy mohl žít svobodně. Hlavně když se jich moc neptal, co smí a co nesmí, a dělal to, co uznal za vhodné. Třeba právě setkávání s křesťanskou mládeží. Takže to byl vlastně takový dar i pro nás, organizátory.“

  • „To bylo na zapřenou, samozřejmě. Takže základním tématem hned na začátku byla bezpečnost: co se může, co se nemůže. Když se budeme pohybovat po okolí, pokud to bylo někde blízko civilizace nebo přímo v civilizaci, nemůžeme chodit všichni najednou. Muselo se chodit po dvou, po třech. Aby si někdo nevšiml, že tam je nějaká velká banda. Což bylo dost úsměvné. Později mi vyprávěli, že jeden farář měl taky na faře takovouhle partu, bylo jich tam asi patnáct. Fara byla na náměstí, a když chodili ven, ze dveří vyšli vždycky dva, tři lidi. Potom sousedka říkala: ‚Vy tam musíte mít nějaké strašné množství lidí.‘ Ona to nepočítala a myslela si, že tam je čtyřicet, padesát lidí. Přitom jich tam bylo ani ne dvacet, ale působilo to dojmem, že pořád chodí ven nějaké dvojice a trojice. Takže ne vždycky to mělo patřičný efekt. Ale na tu bezpečnost se muselo dbát. Bylo i poučení, jak mají lidi mluvit, kdyby náhodou na ně přišla StB. Co se může říkat a hlavně co se nesmí říkat. Bylo prostě takové schéma, které se říkalo vždycky: že se nesmí o takovýchto prázdninách povídat mezi kamarády ve škole, mezi spolužáky. Takže já jsem o tom nikdy nemluvil. Ale nejen to, ani mezi kamarády v domě nebo v okolí. Pokud už by náhodou ta StB na někoho udeřila, někoho vyčmuchala, tak říkat, že tam nebylo žádné modlení, nic křesťanského se tam neodehrávalo. A pokud tam byl kněz, tak předstírat, že o tom vlastně ani nevím, že to byl kněz, žádná mše se nekonala. A to fungovalo. Já sám jsem takový výslech neměl, ale někteří kluci ho měli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.04.2023

    (audio)
    délka: 01:34:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 26.04.2023

    (audio)
    délka: 01:11:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

I za komunistů mohl člověk žít svobodně. Hlavně když se jich moc neptal, co se smí

Jan Rabiňák roku 1980
Jan Rabiňák roku 1980
zdroj: archiv pamětníka

Jan Rabiňák se narodil 5. ledna 1960 v Praze. Jeho otec pracoval jako číšník v mezinárodních jídelních vozech Českých drah a začátkem 60. let odmítl spolupráci s rozvědkou. V letech 1968–1970 byl Jan Rabiňák členem skautského oddílu, než byl skauting znovu zakázán. Od roku 1972 se jako chlapec a později jako vedoucí účastnil tajných salesiánských chaloupek – prázdninových pobytů pro děti se zaměřením na křesťanskou výchovu. V roce 1978 odmaturoval a začal studovat na ČVUT obor vodní stavby. Po absolutoriu pracoval ve Výzkumném ústavu vodohospodářském. V roce 1985 se oženil s Ivanou Tomanovou a vychoval čtyři děti. Již od 70. let studoval v bytových seminářích teologii. Po sametové revoluci dokončil studium již oficiálně na teologické fakultě. Od roku 1994 byl skautským vedoucím, kdy založil skupinu vlčat při oddílu na Břevnově. Skautingu se aktivně věnoval do roku 2020.