Vlastislav Raichl

„Na frontě jsem si také udělal závěr o tom, co to znamená v boji velitel – i ten nejnižší. Při boji o Sokolovo byl raněn velitel těžkých kulometů. Zde bych odbočil – Sokolovo měla na starosti první rota s velitelem Jarošem a vpravo od ní byla vyslána dvě družstva těžkých kulometů pod mým velením jako zástupce velitele čety. Najednou jsem si uvědomil, že těžký kulomet přestal pálit. Tak jsem se podíval, a voják utíkal i s kulometem. Tak jsem ho zastavil a zeptal se, co je. A on prý: ,Velitel tamhle kulhá a my jdeme za ním.‘ A v ten moment jsem si uvědomil, jak důležitý je velitel. Zavelel jsem: ,Kdo je zástupce? Zástupce, velet!‘ Nu a zástupce se vrátil na své místo, začal velet a kulomet zase střílel.“

„Ženy v armádě - samozřejmě že pro mě to byla novinka jako pro všechny ostatní – pro velitele i vojáky. V Buzuluku byla skupina děvčat v takovém věku, aby byla schopná plnit určité úkoly, ale protože u praporu není tolik lidí, tak nezbývalo, než aby fungovaly jako zdravotnice. Každá rota měla dvě nebo tři zdravotnice; dokonce u Sokolova byla jedna z nich raněna – byla to manželka generála Kvapila, tehdejší Pišlová, s níž jsme se znali už z toho internačního tábora u Moskvy. Musím říct, že já i mnoho ostatních jsme byli překvapeni, co ženy snesou. Ukázalo se to už při tom náročném pochodu, některá děvčata vydržela víc než chlapi, některá jim dokonce pomáhala nést pušky.“

„V souvislosti s karpatsko-dukelskou operací chci vzpomenout na film, který nedávno uváděla televize – v komentáři tam zaznělo, že karpatsko-dukelská operace byla zbytečná a sbor československé armády byl zasazen Stalinem schválně tak nešťastně, aby nikdo z nás nepřežil a nemohl vyprávět o tom, co se v Sovětském svazu děje – to je naprostá báchorka. Samozřejmě že operace se nedělají proto, že někdo chce vybít jednotku, kterou předtím živil, šatil a staral se o ni. Karpatsko-dukelská operace byla podniknuta na úpěnlivou prosbu londýnské vlády a velení v čele s prezidentem Benešem.“

„U naší čety byl – snad jste od něj něco četli nebo o něm slyšeli – Ludvík Aškenazy. To byl spisovatel, sloužil u naší čety, byl jako tyčka, kost a kůže, po válce ho však všichni znají spíš jako širšího než delšího. Tehdy jsme nikdo nepředpokládali, že z něj bude úspěšný spisovatel, spíš jsme ho brali jako neštěstí kumpanie. Když se totiž čistily zbraně, došli brzy chlapi z jeho družstva k názoru, že bude lepší, když mu zbraň vyčistí sami. Tu jeho pušku už potom totiž nikdo nedal dohromady, buď něco chybělo, nebo přebývalo. I jemu velmi pomáhaly ženy, já jako velitel jsem měl za povinnost vědět, co se mezi vojáky děje, a nakonec jsem shledal, že on opravdu nemůže. Nakonec ale přežil válku.“