„I když jsme neměli na začátku zajištění, ten správný výcvik, nastoupil s námi [na vojnu] hošík, který byl adventista. Jmenoval se Petr Hrdinka a byl z Nezdenic. Nezdenice 82. A byl takový opravdový, zkrátka v sobotu je v Bibli a na nic nesáhne. A to bylo něco pro soudruhy, že v sobotu by narušoval bojeschopnost. A my jsme mu domlouvali. On o mně věděl, že taky chodím, protože kdykoli jsem mohl, tak jsem chodil do kostela. ‚Petře, je ti tohle zapotřebí, vždyť se můžeš zapřít... A nakonec je to i v Bibli, vždyť sloužíš nemocným,‘ – protože opravdu, on měl službu na ošetřovně – ‚tak můžeš přeci zabrat, ne?‘ Nebo měl službu tzv. dozorčího. On říkal: ‚Ne.‘ A když jsme na něj naléhali, tak říkal: ‚Podívej, je tady dost vás jiných, tak můžete sloužit. Víte, že já mohu zase v neděli, vy můžete jít za mě.‘ Jenže ono se to proláklo a šli na něj tvrdě. On že nesáhne ani na samopal. A to znamená potom Sabinov a to bylo pět šest let neuposlechnutí rozkazu. On byl i ochotný do toho jít. Tak si mě zavolali soudruzi, potom jsem se dozvěděl, že to šlo až na kontrarozvědku, a říkali mi, že tam je tenhle nebezpečný živel a že je to potřeba řešit. A že jsme tam parta a jako soudruzi, že bychom mu měli pomoci, aby se zbavil náboženských předsudků. Nevím, proč se obraceli na mě, jestli měli také podezření, ale možná že jsem byl nejstarší, tak že tam potom musím přijít podat hlášení. A nevím, kolik že mu dávají, jestli čtyři pět týdnů, aby přešel do normálního vojenského rytmu. To mi dělalo trochu starost, ale potom jsem dostal nápad, který mi přišel dobrý. Protože jak jsem měl sklad léků na starosti, tak jsem jezdil do lékárny fasovat léky. Jel jsem za paní magistrou do lékárny a řekl: ‚Podívejte, já bych vždycky poslal v sobotu auto a jeli bychom to nafasovat.‘ Napsal jsem objednávky, posadil jsem ho do auta, kde byl šofér, a ten ho odvezl. Šofér odnesl objednávku a s paní magistrou jsem byl domluvený, že tam Petra posadí někde vzadu v lékárně a potom že v jednu hodinu přijedou na útvar, a tam jsme to složili. A ukázalo se to jako schůdné, takže když mě zavolali soudruzi asi za tři týdny, říkal jsem: ‚Vypadá to dobře, soudruh v sobotu dělá, já jsem mu dal specifické úkoly, abych ho mohl hlídat, aby se neulejval. Tak ho posílám pro léčiva, fasovat léčiva a přivážet je – děláme to vždycky na celý týden a dřív jsem tam jezdil častěji a on má teď záběr.‘ No a potom jsem tam šel podruhé a řekl: ‚No, soudruzi, funguje to.‘ A tím celá akce skončila. A prakticky jsme to tak pak praktikovali pořád.“
