Michal Reiman

„Potom jsem napsal hned první článek, přišli za mnou, když bylo výročí Říjnový revoluce: ,Napište něco.‘ Tak já jsem napsal článek do L76, myslím, se to tak jmenovalo, to vydávala německá levice, Günter Grass a tihle lidé. Tak jsem to tam dal a tam to neudělalo nic. Ale dostalo se to do Itálie. Tam za mnou přišel člověk, který překládal do češtiny všechno, co bylo z disentu, byl z italské levice, přišel za mnou a říkal: ,Ten článek jsem četl,‘ a jestli s tím může dál něco dělat. Já říkám: ,Proč ne, je to zveřejněné.‘ Potom mi napsal, že Rinascita, to byl tehdy komunistický týdeník, by to snad publikoval. V Praze budou strašně naštvaný, ale když to vydají ti italští komunisté, tak je to posune někam dál. Ti se můžou uprskat, ale nemůžou k tomu nic říct. Tak oni to zpublikovali a výsledek byl, že za dva nebo za tři měsíce jsem dostal z Prahy dopis ve znění, že jsem se dopustil nějakých protistátních činů tím, že jsem zveřejnil v Rinascitě pomlouvačný článek, a kromě toho jsem se zúčastnil bienále o disentu.“

„Bylo to poměrně velké, ovšem všechno zařízení bylo na léto. Takže nás tam navezli, nevím, kolik děcek. Asi se počítalo, že do zimy budeme zpátky, že to je jenom předběžné opatření. Nebyly tam ani zásoby jídla, ani tam nebylo dříví, nebylo tam v podstatě nic, taky se moc nedělo. Zase tohleto si dovedu představit, že byly naprosto jiné starosti, protože když se hroutí fronta, tak všecko pracuje trošku jinak, takže jsme byli v těch domech, které se nedaly vytopit bez dostatečných zásob dříví, čili to jsme museli sbírat ještě předtím, než napadal sníh, protože když napadal sníh, tak už to nešlo. Vytápěli jsme to jako děcka do značné míry sami. Naštěstí tam byla bříza, mělo se za to, že je dost výhřevná. Takže se strčilo pár polen, potom se z komína vytáhla cihla, aby když to vyhoří, aby ten teplý vzduch proudil do místnosti, kde jsme spali, ale to bylo plus minus nula. Zima byla poměrně velice tvrdá. Nebylo co jíst. Ponejvíce to byl ten oves, ale ne jako dneska znáte vločky, ale normální oves pro koně. To znamená, že se z toho uvařila neočištěná kaše, někdy do toho bylo trošku omastku, většinou ne. Cukr, to byla vzácnost, když nám ho občas dali. Nesladilo se, ale schovávalo se to, protože jsme věděli, že někdy budou nějaké svátky.“

„Tak začali s tím, že mi řekli, že jsem byl jedním z hlavních ideologů pravice. Já jsem řekl: ,To je obvinění, ale musíte mi něco doložit!‘ Teď se zjistilo, že oni nebyli vůbec připraveni, nevěděli, co mají předložit. Asi po hodině řekli, že mají hlad, že je polední doba, že se chtějí něčeho najíst, tak jsem řekl: ,Dobře, co já můžu mít k tomu?‘ Tak oni šli do bufetu a já jsem šel s nimi do bufeta, postavili jsme se do fronty, potom oni šli ke stolu, tam bylo jedno místo volné, tak já jsem se posadil také. Teďka začal rozhovor o dětech, tak jsem si jenom v duchu řekl: ,Teďka mě máte vyhodit odevšad a začínáte mluvit o dětech, to bude pro vás pěkná polízanice!‘ Tak jsme skončili, šli jsme tam, trvalo to ještě další dvě hodiny, možná víc, možná méně. Na konci stála otázka, jak se stavím k tomu vpádu. Já jsem říkal: ,Tak prozatím jsem neviděl žádné důkazy, že by nějaký vpád byl zde nutný.‘ Načež hned padla druhá otázka: ,Víš, že s tímhletím stanoviskem tady nemůžeš zůstat?‘ Já jsem říkal: ,Kdybysme začali u toho, tak jsme mohli ty tři nebo čtyři hodiny ušetřit!‘ Tak se shromáždění rozpustilo. Já jsem přišel příští den do práce, abych začal vybalovat náležitosti. Přišel jsem ke kádrovákovi a on mi ukázal: ,Podívej se, co ti komise napsala!‘ Tak jsem se podíval, tam stojí: ,Michal Reiman - jeden z hlavních ideologů pravice, zakázat práci v oboru a pouze fyzická práce.‘“

„Potom na podzim 1943 se začaly dělat... Muselo se sklízet alespoň u té Moskvy, tak nás vyvezli, já nevím, kolik děcek bylo, myslím, několik tříd že to bylo, nás vyvezli asi 50 kilometrů na západ od Moskvy. Dneska je tam stanice Istra a Novi Ierusalim. V tomhletom regionu nás přivezli na vesnici. To byl taky děsný zážitek, vesnice naprosto vypálená, nezbylo nic. Jediná chalupa, do které nás nastěhovali jako děcka. Celá vesnice, kdo tam zbyli lidi, ti se tísnili v zemljankách. Pracovalo se na polích, kde vedle se povalovaly různé zbytky munice a toho všeho, my jsme byli natolik chytří, že jsme věděli, že s tou municí si radši nezačínat. Tak jsme tam byli, já nevím, kolik týdnů, makali jsme v tom kolchozu. Potom na konci nám dali nějakou výslužku. Já si pamatuju, že to byl takový pytel s bramborama, nějakým zelím, to muselo být třicet čtyřicet kilo.“