„V roce 1943 k nám přišel první uprchlý sovětský voják ze zajateckého tábora z Norimberku. Byl to nějaký poručík Burmistrov. Narazil na naši hájovnu, otec zrovna něco dělal venku, a najednou k němu přišel člověk, vyhublý, roztrhaný, ve zbytcích staré vojenské uniformy, a jeho první slova byla: ‚Dajtě chleb.‘“
„(Otec) dostal nejdříve půl roku, ale prokurátor se odvolal, že je to málo, a dostal rok. Přesný důvod, proč ho zatkli, jsme se nikdy oficiálně nedozvěděli. Ale tušili jsme, odkud vítr vane. Protože ten vlajkař měl zájem o tzv. lidovou honitbu, které po válce vznikaly a on ji chtěl jako předseda národního výboru. Ale to už se otec postavil proti. On (vlajkař) tušil, že bychom mohli mít ještě nějaké zbraně, a skutečně jsme je měli poschovávané všelijak a při prohlídce je našli, tak to byl ten důvod, proč otce zavřeli.“
„Když přišel únor 1948, tak jsme byli pozvaní, že bychom jako zasloužilí odbojáři měli na základě Gottwaldovy výzvy vstoupit do KSČ. Přišli jsme k tomu pohovoru o vstupu do KSČ a představte si, kdo byl předsedou komise... Ten pán, který byl za války u vlajkařů a tatínek mu vymohl, aby ho nezavřeli. Dalším členem komise byl člověk, který nám po válce nemohl zapomenout, že jsme mu za války neřekli o tom, že skrýváme partyzány. Měl pocit, že tak přišel o kus slávy. A ten teď dělal předsedu KSČ. Otec když to viděl, tak řekl, že s takovýma lidma v žádné straně nikdy nebude a že jdeme domů. Tak jsme se sebrali a šli a tím to teprve začalo...“
„Vyšel jsem ze dvora ke dřevníku, že seberu polínko, když jsem viděl přicházet skupinu devíti Němců. Byli ozbrojení. Nevěděl jsem, co dělat, ale věděl jsem, že nesmím utíkat a musím dělat, jako by se nic nedělo. Tak jsem pro to polínko ještě došel, sebral jsem ho a pomalu se vracel zpátky do domu. Věděl jsem při tom, že v zadní místnosti sedí ti tři Rusové. Zavřel jsem za sebou dveře a řekl jsem, že jdou Němci. Otevřel jsem okno a všichni vyskákali do hustého lesa. Mezitím šla maminka Němcům naproti. Ti už zrovna vcházeli do dvora. Maminka na ně německy, co si přejí, a oni, že hledají partyzány, uprchlé zajatce a podobný ksindl. Maminka se divila, kdo to jsou partyzáni a že nikoho takového tady neviděla. Zavedla s nimi řeč a nabídla jim, jestli nechtějí po ránu teplé mléko, že má čerstvě nadojené... A oni, že jo...“
Od života a smrti nás dělily jen nepatrné náhody. Přesto jsme pomohli každému, kdo přišel
Zdeněk Rerych se narodil 4. června 1931 v hájovně Obora poblíž Pacova do rodiny lesníka Osvalda a jeho ženy Marie. Měl starší sestru Věru. Rodina od roku 1943 do konce války schovala postupně jedenáct ruských utečenců ze zajateckých táborů a koncentráků a zachránila jim život. Vystavovala se tak soustavnému nebezpečí z odhalení, neboť hájovna byla častým cílem návštěv členů posádky SS, která sídlila v Proseči, vzdálené jen něco přes kilometr. Po válce dostala rodina za své hrdinské činy ocenění, ale po převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 rodinu perzekvovali. Důvodem bylo, že Osvald Rerych i jeho syn Zdeněk odmítli vstoupit do KSČ. Otec byl zatčen a odsouzen na jeden rok za přechovávání zbraní, jeho syn se nemohl dostat na vysokou školu pro nepříznivý kádrový posudek. Po otcově uvěznění ho vyloučili i z roční dělnické školy, na které si chtěl dokončit alespoň maturitu. Vysokou školu nakonec přece jen vystudoval díky dobrým posudkům ze zaměstnání. V roce 1963 vyšla v populárním sovětském časopise Ogoňok o rodině Rerychových reportáž, díky čemuž se jim začali ozývat zachránění partyzáni a jejich blízcí. Do té doby zachránění identitu Rerychových neznali, neboť jim ji rodina z bezpečnostních důvodů za války tajila. Většina zachráněných utečenců Rerychovy po roce 1963 navštívila osobně, a ti se tak dozvěděli více o jejich dalších osudech.