„Jednoho dne brzy ráno jsem byl odvlečen z domu jednotkami povstalců operujícími v zóně Punta Gorda a Cayo Güín do spletitého terénu v oblasti Sagua de Tanamo. Můj otec byl voják kubánské armády. Kromě mě unesli ještě další čtyři civilisty. Nevím jistě, jaký byl důvod té akce. Nicméně, myslím si, že to souviselo s přípravami útoku v Sagua de Tanamo. Musel jsem přes noc v horách hloubit zákopy a instalovat elektrické vedení, což souviselo právě s přípravou útoku v Sagua de Tanamo. Byla to nucená práce. // Přežívali jsme tam věznění v přírodní jeskyni přibližně tři měsíce.
„Já jsem se naučil, že hlavní odpovědností stavbyvedoucího je stavět budovy, které budou kvalitní a bezpečné. Jenže v té době se musely dodržovat vytyčené cíle a stavbu většinou neřídil stavbyvedoucí, ale nějaká jiná osoba, které jsme byli podřízení. Vytyčené cíle počítaly s dokončením budov v relativně krátkém časovém období. Z mého pohledu to bylo na úkor kvality budov a to se mi vůbec nelíbilo. // Dokonce do dospělo do bodu, kdy mě obvinili ze zdržování stavby. Jen kvůli tomu, že jsem hleděl na to, aby se to dělalo pořádně. // Nakonec se právě kvůli tomu jednoho dne rozhodli, že mě přesunou. Pro mě by to bylo velmi komplikované. Zpřetrhaly by se vazby doma, musel bych dojíždět, a k tomu všemu jsem měl rozdělanou práci, byl jsem zkušený, rozuměl jsem tomu a mohl jsem se postavit do čela jakékoliv stavby. Jenže kvůli tomu, že si někdo usmyslel, mě chtěli přesunout a uškodit mi. Bylo to protiprávní a já jsem s tím nesouhlasil. Tak mě úplně propustili, což zdůvodnili tím, že jsem neposlouchal rozkazy.“
„Došlo to tak daleko, že se naplánoval pokus o vraždu Néstora Rodrígueze Lobainy, který se měl odehrát za účasti ostatních nebezpečných kriminálníků ve věznici. Úředník ministerstva vnitra shromáždil skupinu vězňů, kteří měli sedět třeba i třicet let, aby se pokusili zavraždit Néstora Rodrígueze, a aby to všechno vypadalo jako důsledek neshod mezi vězni. Je to známá věc a podala se o tom svědectví. Když se k tomu schylovalo, ukázalo se, že někteří z těch vězňů s tím nesouhlasili. Oni to samozřejmě nemohli nijak veřejně vyjádřit. Nicméně, udělali to tak, aby se to k mému synovi dostalo. Ten o tom řekl své manželce, která se ale nezachovala tak, jak měla, a neinformovala o tom zbytek rodiny. Došlo tedy k pokusu, přičemž naštěstí se někteří z vězňů postavili proti Néstor z toho nakonec vyvázl se zlomeninami čelisti. Udělal mu to vězeň, který byl považovaný za vysoce nebezpečného, bývalý voják a policista z Havany. Všimněte si, že to celé bylo naplánované. Vychovatel, který má na starosti rozdělování úkolů vězňům a má na ně dohlížet, toho dne vůbec nepřišel do práce. Když Néstor krvácel na zemi v bezvědomí, nikdo mu nepřišel pomoct. Nikdo tam nebyl… ani vychovatel, ani jiný vězeň, nikdo. Když se potom probudil někdy kolem poledne, stále tam nebyl ani jeden příslušník vězeňské stráže. Ještě v jednu hodinu odpoledne se nikdo neobtěžoval ani odvést ho do vězeňské nemocnice. Byl to naplánovaný pokus o vraždu mého syna přímo ve vězení.“
Ramón Rodríguez Azahares se narodil 21. dubna 1938 ve městě Baracoa, které se nachází na severním pobřeží východní části Kuby. Dnes spadá do provincie Guantánamo a jeho hospodářství se orientuje především na pěstování kakaa, kávovníků a kokosových palem. Ramón začal studovat až když mu bylo deset let. Tehdy bydlel se svými prarodiči, protože jeho otec byl voják kubánské armády a sloužil tak i pod velením generála Fulgencia Batisty. Právě to se stalo záminkou pro jeho únos, který provedly revoluční oddíly během bojů o nadvládu nad ostrovem. Bylo mu přibližně dvacet let a strávil celkem tři měsíce v zajetí, přičemž přespával společně s ostatními unesenými lidmi v přírodní jeskyni uprostřed pralesa a musel kopat zákopy a stavět elektrické vedení ve službách povstalců. Domů se vrátil díky operaci naplánované kubánskou armádou. Ramón chodil na dělnickou základní školu a později chodil na kurzy základů architektury a stavitelství. V roce 1968 dokončil studium pozemního a průmyslového stavitelství v hlavním městě Havaně. Následně se podílel na stavbě bezpočtu obytných zón i staveb jiného charakteru na celém území Kuby. Účastnil se mimo jiné stavby obytné zóny v městečku Bián. Jako stavbyvedoucí pracoval také na Ostrově Mládeže, ve městech Moa, Baracoa nebo v Guantánamu. Narážel ale na to, že se neztotožňoval s postupy, které upozaďovaly kvalitu postavených budov za účelem rychlejší výstavby. V důsledku toho byl po téměř čtyřiceti letech v oboru suspendován. Obrátil se na soud, před kterým se sám obhájil a spor vyhrál. Nakonec se vrátil ke své profesi a pokračoval až do odchodu do důchodu. Jeho povaha se projevila také u syna Néstora Rodrígueze Lobainy, známého kubánského demokratického aktivisty, který dnes žije v exilu. Ten čelil od útlého věku pronásledování kubánských autorit, což mělo za následek jeho absolutní odmítnutí kubánského režimu. Po vykonstruovaných procesech si odseděl v kubánských věznicích několik let, a dokonce se stal obětí pokusu o vraždu. Právě jeho otec se po celou dobu vzdělával v oblasti kubánského práva, aby svého syna dostal do bezpečí. Néstor Rodríguez Lobaina nakonec mohl opustit Kubu.
