„(Za to, že jsem pracoval déle než třicet let v těžebním závodě na nikl), nemám vůbec nic. Jediný benefit, který se mě občas týká, je to, že ve vybrané dny, když si fabrika něco připomíná a něco se slaví, tak dostanu něco málo k jídlu. Snad trochu masa, nějaké fazole, trochu rýže. Je to taková fraška, aby to vypadalo, že se na vás pamatuje. Ve skutečnosti to tak ale není. To je jasné, když si uvědomíte, že můj důchod odpovídá nějakých deseti až dvanácti dolarům, když bychom to přepočítali na reálnou hodnotu. To je moje penze. Platí mi 1587 kubánských pesos, což se ani nedá srovnat s čímkoliv, co má nějakou hodnotu. To je jako svazek banánů na pečení. Maso, fazole, ani nic takového si za to nekoupíte. Žijeme tady v totální bídě.“
„Pracovní podmínky jsou tristní. Oni se vám snaží nabulíkovat, že vás ochraňují. Dostanete ochranné kalhoty a košili. To je všechno a rozhodně to není tak, že by se o vás starali z křesťanské lásky. Když vás propustí, ocitnete se úplně sami. Každý důchodce je žebrák. Už je nezajímáš. Oni s tebou měli určitý záměr, vytěžili z tebe, co potřebovali, a když jsi starý, tak tě kopnou do zadku.“
„Když se snažíte získat pracovní pozici, posuzuje se mimo vaše vzdělání, ale také politické směřování a společenské tendence. Když v nějaké z těchto kategorii vyvoláváte pochybnosti, zaměstnání nedostanete. Tedy, můžete se dostat k něčemu, řekněme, méně atraktivnímu. To všechno se odehrává pod dohledem a na příkazy Komunistické strany Kuby, odborů a obecně vedoucích pracovníků, kteří sami prošli velmi jemným sítem. I oni museli být členy Komunistické strany, aby se stali lídry. Je to všechno jeden velký aparát, který obsahuje celý systém podmínek, které je nutné splňovat. Postupně vás vychovává, a když posloucháte a plníte pokyny, dává vám možnost někam se posunout. S tímhle vším jsem se samozřejmě musel smířit i já. Nedělal jsem to z nějakého hlubokého vnitřního přesvědčení, ale neměl jsem na výběr. Měl jsem manželku a čtyři děti. V továrně jsem mohl povýšit, ale jinde bych neměl šanci. Nic jiného jsem neuměl a neměl jsem ani kontakty. Takže se ze mě stal otrok v jejich službách. Během kariéry jsem se musel ideologicky vzdělávat, abys působil ideologicky věrohodně. Bez toho se nikam nedostaneš. Najdeš práci, ale na nějaké povýšení můžeš zapomenout. Bez toho to nejde a je úplně jedno, že máš technické znalosti, protože já jsem je měl také. Tohle všechno se mi ale postupem času začínalo vyjevovat ve své pravé podobě. Přijde moment, kdy se to člověku úplně vymkne z rukou a všechno se to děje automaticky. Mezitím jsem se ještě musel učit o vědeckém marxismu, prošel jsem kurzem, stal se ze mě člen Komunistické strany Kuby. To všechno jsem prošel. Zkrátka, jak se člověk chytí do pavučiny, je jen velmi obtížné se z ní vymotat. Když se ti to podaří, končí to vyhazovem. A přesně to se stalo i mě.“
Jak se jednou zamotáš do pavučiny, je těžké dostat se z ní pryč.
Rolando Manuel Rodríguez Azahares pochází z rodiny, která má s revolučním procesem na Kubě velmi rozmanitý vztah. On sám dosáhl značného úspěchu jakožto zaměstnanec těžebního závodu na nikl ve městě Moa, který je jedním z hlavním pilířů hospodářství této ostrovní země. Začal jako pomocná síla a během bezmála čtyř dekád se ve fabrice vypracoval až na pozici vedoucího pracovníka oddělení automatizace. Mezitím se stal členem Komunistické strany Kuby a také se angažoval v Komisi pro obranu revoluce. Nicméně po všech těch letech došel k názoru, že kubánské vládě na lidech pracujících pro blaho země nezáleží a dnes se mezi její příznivce rozhodně neřadí. Konec konců, přežívá jen díky penězům, které mu ze zahraničí posílají jeho příbuzní. Jeden z jeho bratrů, Ramón Rodríguez Azahares, přispěl do databáze projektu Paměti národa svým příběhem, ve kterém vypráví o tom, jako se po desetiletích práce v kubánském stavebním sektoru nakonec stal odpůrcem režimu, mimo jiné kvůli represím, kterých se stal obětí jeho syn, jeden z nejuznávanějších kubánských disidentů, Néstor Rodríguez Lobaina.