„Moment, kdy už toho začalo být příliš, nastal asi, když zmlátili studenty; kdy už jsem si prostě řekla: ‚Bože, co se to děje, to není možné.‘ Ze začátku to všechno vypadalo prostě jak party, ale potom už… – jak to, to není možné… Copak se tohle může dít v této zemi, copak se to může dít s námi? V jakých letech to žijeme? Ne, to není možné. Pak už jsme začali dost pozorně sledovat, co se děje a jak se to děje. Vzpomínám si, že v únoru byla velká zima, veliká zima. A my jsme se nemohli odtrhnout od zpráv: co se děje v Kyjevě, jak se to děje. A pak všechny ty strašné první smrti. Pak jsme se v určitém okamžiku s manželem rozhodli jet na Majdan. Nikomu nic neříkáme, kupujeme nějaké teplé oblečení. Našli jsme nějaké kontakty na Kyjevany, myslím, že to byla organizace ‚SOS Majdan‘ [‚Euromajdan SOS‘] nebo ‚Euromajdan‘, už si nevzpomínám. Ptáme se, čím můžeme pomoct, co je třeba. Oni říkají: jsou potřeba helmy, potřebujeme to a to… My jedeme do Doněcku, snažíme se něco koupit, ale tam už nic není, všechno je vyprodané. Zkrátka, posbírali jsme… Už si přesně nepamatuji, co jsme posbírali, ale snažili jsme se pobrat co nejvíc užitečných věcí. Nakládáme auto, chystáme se odjet. A dcera, kolik jí bylo…, dvanáct let. Chystáme se odjet a píšeme jí takový dopis: ‚Vladočko, kdyby se náhodou něco stalo, tady je napsané, co je, kde je, jak je, a co je třeba dělat, kam jít, a kde jsou jaké peníze a co a jak s podnikem.‘ Dítěti je dvanáct let. A ona říká: ‚OK, chápu.‘ – ‚My jsme babičce a dědečkovi nic neřekli, řekli jsme, že tam jedeme k příbuzným, aby se nebáli; říkáme to všechno jen tobě, abys věděla, že všechno bude v pořádku.‘ Teď si říkám, že jsme nebyli normální. Bylo by lepší rodičům něco říct, protože dítě… To znamená, že jsme na dvanáctileté dítě pověsili takovou zodpovědnost: ty víš, kam jsme jeli, ty víš, co máš dělat, kdyby se něco stalo. Prostě šlo o to, že moje dítě, mně se zdá, že vždycky byla natolik adekvátní a vyspělá, že jsem s ní v jakémkoli věku mohla mluvit o čemkoli a důvěřovat jí, a ona důvěřovala nám. Dodnes s ní máme takové prostě ideální vztahy. Zkrátka jsme s manželem odjeli na Majdan. Jeli jsme autem, a já si vzpomínám, jak jsem se bála, jak to bylo nebezpečné. Dojeli jsme normálně, zastavili jsme u našich přátel nedaleko Kyjeva, a oni říkají: ‚Počkej, musíte si ujasnit, co budete dělat, kde chcete být užiteční.‘ Přespali jsme, a pak si vzpomínám, jsme se spojili s lidmi, kteří nám řekli, abychom zajeli tam a tam a nechali tam to a to. Přivezli jsme nějaké věci, nějaké peníze, dali jsme, co jsme mohli. Víte, když přijíždíš do Kyjeva po těch mrtvých, to je stav… Ta Energie Majdanu byla natolik silná, natolik neskutečná, jako by se to nedělo tobě. My jsme tím prošli. Pamatuji si, že jsme našli náš doněcký stan. Přišli jsme tam, mluvili s lidmi a měl jsi pocit, jako by se všichni znali, jako by si byli blízcí. Stav… na jedné straně strach, bolest, smutek, zoufalství. A na druhé – duch toho boje, duch jednoty. Tak to bylo spolu. Vzpomínám si, že manžel tam chodil na nějakou službu na Majdanu. Já jsem se tam snažila něco dělat. Nějakou dobu jsme pobyli na Majdanu, předali jsme, co jsme přivezli, tu humanitární pomoc. Vrátili jsme se domů do Kramatorsku a říkali jsme si: co dělat dál?“