Jaroslav Róna

„Bylo mi osmnáct a šel jsem na Zanussiho film do kina Hvězda, ten se jmenoval Iluminace. Polský režisér, skvělý. Tam byl mladý muž, hlavní hrdina, ten vůbec nevěděl, co se životem, co má dělat v socialistickém Polsku, byl úplně bezprizorný vnitřně. Já jsem tam tak seděl a říkal jsem si: Co vlastně ty, vždyť jsi stejný jako on, a nevíš. A najednou opravdu to bylo tak, jako kdyby na mě sestoupil nějaký anděl, a v hlavě mi zaznělo: Ty budeš malířem. Jako nějaké světlo, jako kdyby na mě promluvil hlas odněkud. Naprosto a úplně neuvěřitelné. Ten mě naplnil absolutním přesvědčením, že budu malířem. Říkal jsem si: Aha, tak já budu malířem. Šel jsem domů, vzbudil jsem rodiče, řekl jsem jim, že jsem měl vidění v kině a že budu malířem. Táta řekl, že když se dostanu na školu, tak že mi ve všem pomůže. Od toho momentu jsem se začal připravovat zase na ty zkoušky, začal jsem kreslit a od té doby jedu jako motorová myš až do teď, takže jsem neměl ani chvilku času.“

„Když sem přijeli Rusové, to mi bylo jedenáct, tak naše rodina hlasovala, jestli emigrujeme, tak se rozhodlo, že emigrujeme. Protože se nevědělo, co ti Rusové, a táta myslel, že nás budou třeba vlakama zase vozit někam do nějakých lágrů. Měl z toho fobii. Tak jsme v létě devětašedesátého odjeli do Ženevy, kde jsme bydleli u jednoho tátova známého, který byl kožešník, velmi dobře si vedl, proto mě pak dali na kožešníka. Byli jsme tam asi měsíc v emigraci a máma řekla, že to tak nejde, a tak nás zase všechny donutila, že jsme zase sedli do auta a jeli zase zpátky do komunismu. V noci, někdy začátkem září jsme přejížděli v Rozvadově tu hranici, jediné auto, které se vracelo, a proti nám kolona emigrantů a plně naložených aut. Koukám z okna, pršelo, byly velké louže, díra a v ní se odrážela žlutá světla lamp na přechodu. Stáli tam vojáci a my jsme pomalu jeli zpátky do Česka a celá ta kolona si ťukala na hlavu a my jeli špalírem lidí, co si ťukají na hlavu.“