Jitka Růžičková

„No to já vůbec nevím, protože jsem se nikdy nedozvěděla, jestli zatčení byl následek toho, že neplatila pokutu, že neměla židovskou legitimaci, že nenosila hvězdu. Nevím, prostě jsem šla do školy, rozloučila jsem se. Přišla jsem domů, a maminka tam nebyla. Už jsem ji nikdy neviděla. Tak jsem byla úplně bezradná. Se spolužačkami ze školy jsem seděla v parku. Tam jsem brečela, že maminku nemám doma, že nikoho nemám. Jedné mé spolužačky maminka šla kolem s pejskem na procházku. A její dcera jí říkala, že nemám kam jít, že maminku zavřelo gestapo. Ona řekla, že půjdu k nim a uvidí se, co dál. Tak mě vzala k sobě domů. Dali mně večeři, postel. Tak jsem u nich zůstala. Já se tam cítila dobře. Takže jsem u nich byla do konce války.“

„U každého vlaku jsem stála, protože na nádraží ve Vršovicích jezdily vlaky a tam vězňové vystupovali, jak přijížděli odněkud. A já jsem tam každý den chodila čekat k vlakům. Jak lidé vystupovali, já se pořád ptala s fotkou maminky, jestli ji někdo neznal, neviděl. Nikdy nikdo ne. A v repatriačním úřadě, ten byl v Hybernské ulici, tam jsem měla vyvěšené fotografie babičky a maminky a prosbu, kdyby je někdo znal nebo věděl o nich, aby mně dal vědět. Nikdy nikdo.“