„Oni ti komunisti na to šli dost fingovaně, jako na děcka, víte. Tady se hrávala fotbalová utkání. Ulice měly jedenáctky, a protože v neděli se chodilo pravidelně do kostela, utkání bylo až odpoledne. A když hrála jednička, tak to před utkání, tak oni to dali v neděli dopoledne. Aby děcka nešly do kostela, ale šly hrát fotbal. Nebo to udělali tak fingovaně, že v neděli odpoledne od dvou se hrávalo dětské kino – a zas to dali v neděli dopoledne o půl desáté, aby zas ty děcka odlákali. Samozřejmě, že to mělo všechno na to vliv. Ten vliv strany byl vždycky. Ve škole se musely zpívat samé budovatelské písničky ve sboru. Pryč s tyrany a zrádci všemi, dnes zhyne starý, podlý svět. My život chcem na zemi, dnes nesmí býti žádných běd. Já si pamatuju všechny tyto písničky. Aj ruské. (Zpívá rusky). To všechno znám. Hymna demokratické mládeže (opět zpívá rusky). A tak dále, a tak dále. Já si to lepší pamatuju, než jestli jsem si vzal léky.“
„Ať to bylo náboženství, ať to bylo přijímání. Vychovávali nás tak jednak rodiče, ale hlavně na nás na děcka měli vliv prarodiče. Když si na to člověk teď vzpomene, v jakých podmínkách jsme žili a tak dále, tak jsem od nich nic neslyšel. I když jim sebrali všechno. Nedovedete si představit, když vám vyvádějí koně, když vám vyvádějí krávy, majetek, který se dědil po generace. Když vám berou to pole, když vám berou stroje a všechno možné. A nečul jsem, alespoň od těch prarodičů... oni si to mysleli, ale neřekli křivé slovo. Nikoho neproklínali. Nikdy jsem od nich neslyšel nadávku, nějaké prokletí nebo něco takového. Vždycky to měli v sobě, v té skromnosti. Rodiče už trošku, protože byli mladší, tak ti to zažívali jinak. Ale v nějaké nenávisti nás nevychovávali. Že by nějak vyhrožovali, však počkejte, nebo něco takového. Brali to tak, jak ten život šel.“
„Moji příbuzní, když je přišli likvidovat, tak vzali samopal a pistoli a stříleli po nich, což se dostalo ven, protože to byla rodina. Potom u nás dělali estébáci a milicionáři prohlídky, prohledávali stodolu, slámu, píchali vidlema do slámy, do sena. Prohledávali peřiny, skříně. Ale to mně říkali rodiče, protože naši nás poslali k rodině, abychom to neviděli. A když to bylo napsané v posudku, tak jsem byl neprověřený. Dostal jsem se do tzv. černého praporu do Kašperských hor. A tam byli důstojníci, kteří byli na tzv. ztracené vartě. Kdo už se nikde jinde nemohl uchytit, tak šel do Kašperských hor. A to byli ve většině případů alkoholici a ti si tam volali muzikanty. A ti muzikanti museli hrávat. Sice jsem nezískal, i když jsem byl absolvent vysoké školy zemědělské a měl jsem důstojnické zkoušky, tak jsem důstojníkem nesměl být, kvůli tomuhle. Potom mně sebrali i absolventskou funkci, ale kvůli té muzice jsem se tam dostal a nějak jsem to přežil.“
František Rybnikář se narodil do sedlácké rodiny v obci Hluk 6. prosince 1946. Jeho dědeček byl ještě za Rakouska-Uherska odveden na ruskou frontu, poté bojoval na italské frontě, kde byl zajat a byl na něho vytvářen tlak, aby vstoupil do československých legií, což odmítl. Druhý dědeček, z matčiny strany, odešel v jednadvaceti letech do Ameriky, odkud se po deseti letech vrátil a vybudoval hospodářství. František bydlel v jednom domě s rodiči i prarodiči, celá rodina hospodařila na 12 hektarech půdy. Na konci 50. let byla rodina označena za kulaky, hospodářství jim bylo zabaveno, stejně tak i zvířata a zemědělské stroje, a rodiče museli vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Kulacký původ i náboženské vyznání bránily Františku Rybnikářovi ve studiu gymnázia, mohl jít studovat pouze střední školu zemědělskou a později vysokou školu zemědělskou v Brně. František Rybnikář, amatérský etnograf, historik, milovník folkloru a dobré zábavy a hlavně muzikant tělem i duší, zarytý austriec a monarchista a přispěvatel do Malovaného kraje, žil v roce 2023 v Hluku na Uherskohradišťsku.
