„Každý věděl, že tím, že jsme byli přijatí na [pedagogickou] školu, jsme s náboženskou otázkou vyrovnáni. Ale každým rokem jsme jezdili na Hostýn, respektovali jsme, co se dalo. Ale co jsme nikdy neudělali – ani v Hulíně, ani tady v Holešově –, abychom chodili do rodin, které děti posílaly do náboženství. Protože z vyšších kruhů vždycky přišel příkaz, že musíme na začátku roku obejít rodiny, které děti posílaly do náboženství. Ale bylo nás pár, co jsme říkali, že ústava zaručuje svobodu vyznání a my nepůjdeme proti ústavě. Tak jsme nikdy nikam nešli. Osobní ohodnocení nám pak vzali nebo nám vzali třídnictví a tím nás potrestali. Ale to se nedalo nic dělat, za půl roku nám ho zase [vrátili] a to se opakovalo rok co rok.“
„Měl jen takový raneček z šátku a v tom měl pár věcí. Měl to uvázané, jako když vidíte v pohádkách Honzu, tak takový si nesl uzlík a ostatní taky." – "Kolik tomu Štěpánovi bylo? Byl vrstevník vašeho bratra?" – "Ano, byl vrstevník, měl tak deset roků, když…" – "Když odcházeli…" – "Když odcházeli do toho transportu. Byli úžasně pracovití, skromní, slušní a přitom se tak zapojovali do života v Mysločovicích, že je všichni brali jako rovnocenné partnery. Nikdo je za nic neodsuzoval." – "A žili v běžném domě?" – "Ne, žili v maringotce, měli maringotku.“
„Z ničeho nic jsme všechna děcka musela jít do té spodní palandy. Přitom jsme nikdy do spodní palandy nesměli, protože to bylo pro dospělé. Vždycky jsme museli vylézt navrch. Hodili na nás ještě deku, aby tam byla úplná tma. Ani nám nedali baterku. A řekli: 'Buďte potichu a teď poslouchejte, uvidíte, co bude.' Načež se tam narodil Zdeněk Zaoralů. Teď jsme najednou uslyšeli dětský pláč. Kde se tu nabralo děcko, to jsme vůbec nechápali. Ti větší už to chápali, ale my jako děti jsme to nepochopili.“
Ludmila Sadilová, za svobodna Mrlíková, přišla na svět 12. února 1937 v Mysločovicích na Zlínsku. Narodila se do věřící katolické rodiny stolaře a sokola Antonína Mrlíka a Ludmily, rozené Dřímalové, která působila v rodině brněnského vysokoškolského učitele jako vychovatelka. Vyrůstala spolu se starším bratrem Antonínem a mladší sestrou Marií, která zemřela v dětském věku. Rok poté se rodičům narodila ještě jedna dcera, kterou pojmenovali také Marie. V Mysločovicích žili v domě, kde měl otec dílnu a spolu s matkou provozovali i pohřební službu. Po válce maminka pracovala jako školnice a zároveň v jednotném zemědělském družstvu (JZD). Poslední dny války až do osvobození prožili spolu s několika rodinami ze sousedství ve sklepě jejich domu. Pamětnice absolvovala základní školu v Mysločovicích a pokračovala na gymnáziu, později jedenáctiletce v Otrokovicích. Otcova bratra postihla kolektivizace a otec sám přišel o možnost podnikat – s pohřební službou přešel pod komunál a později pracoval pro mysločovické JZD. Dva roky studovala pamětnice v Brně vyšší pedagogickou školu a roku 1957 nastoupila jako učitelka matematiky a fyziky v Šumperku. Dlouhé roky učila v Hulíně a v Holešově. Působila také jako okresní metodička fyziky a učila v matematické třídě. S manželem Stanislavem Sadilem – také učitelem – vychovali dvě dcery. Prostřední syn Stanislav bohužel zemřel na následky očkování špatnou šarží vakcíny. Po jeho smrti se roku 1971 přestěhovali do Všetul (část Holešova), do vilky, kterou postavili svépomocí. V letech 1986 až 2020 pečovali s manželem o zapomenutý kamenný kříž ve Všetulích. Pamětnice učila až do roku 1991, poté vypomáhala na základních školách v Bystřici pod Hostýnem, v Mysločovicích a v Holešově. Roku 2024 žila v Holešově.
Mysločovické děti před sejmutými zvony kostela Nejsv. Trojice (pro válečné účely), pamětnice je v první řadě zcela vpravo, nad ní bratr Antonín a nalevo od něj romský chlapec Štěpán (s čepicí), 25. března 1942
Mysločovické děti před sejmutými zvony kostela Nejsv. Trojice (pro válečné účely), pamětnice je v první řadě zcela vpravo, nad ní bratr Antonín a nalevo od něj romský chlapec Štěpán (s čepicí), 25. března 1942
