Nic takového by se za dob sovětské moci nestalo
Temelan Safkujev se narodil v roce 1950 v severní Osetii v muslimské obci Jeseten. Na univerzitě studoval historii a tam se také seznámil se svou ženou. Ve dvaadvaceti letech se oženil, pracoval jako skladník, i když práce nebyla z jeho oboru, líbila se mu, jelikož mu zbývalo dost volného času na práci na zahradě. V roce 1974 se mu narodila dcera Inga, která zahynula při útoku na školu v Beslanu. Má další tři děti, syna Timura, dceru Fatimu a nejmladšího Azamata. Dcera Inga se provdala do Beslanu. S manželem žili blízko školy číslo 1. Prvního září 2004 měl do první třídy nastoupit pamětníkův první vnuk a on chtěl být jako dědeček u toho. Ráno mu ale bylo špatně, a tak vyrazil na polikliniku. Zde se od doktora dozvěděl, co se v Beslanu stalo. Ihned se tam vypravil. V ulicích okolo školy čekalo okolo tisíce lidí. Informace, které dostávali, byly kusé. Oficiální kanály hlásily, že ve škole je kolem 350 lidí. Čekajícím příbuzným bylo ale jasné, že rukojmích je několikanásobně víc. Už 1. září večer se Temelan Safkujev dozvěděl od sousedů bydlících blízko školy, že jeho zetě teroristé zastřelili a vyhodili z okna. Když začali třetí den odvážet raněné do nemocnic, hledal svou dceru a vnuka. Hledání trvalo déle než měsíc. V říjnu odevzdal krev na testy DNA, na základě kterých bylo identifikováno tělo jeho dcery a vnuka. Později se od známých dozvěděl, že od chvíle, kdy se jeho dcera dozvěděla, že zastřelili jejího muže, jí povolily nervy a začala teroristům spílat a bránit jiné lidi, kterým ubližovali. Temelan Safkujev vzpomíná nostalgicky na dobu Sovětského svazu. Z teroristických útoků posledních patnácti let viní Inguše. Z beslanské tragédie viní také bezpečnostní složky, které na školu střílely, i když rukojmí byli stále uvnitř. Viní i místní policii, která místo aby ihned zasáhla, se v prvních chvílích opevnila ve své stanici, protože se bála, že útok zacílí i na ni. Po jeho dceři zůstali dva sirotci, o které se stará babička z otcovy strany.
