"To jste mohli vidět i na pohřbu mé matky. Bylo to jako státní pohřeb. Vysílal se na internetu. Byla tam Česká televize a kostel byl opravdu plný. Kněz dokonce musel venku instalovat reproduktory, aby obřad slyšelo všechno obyvatelstvo. Máme vlastní salmovský hřbitov ve Sloupu, který je sedm kilometrů od Rájce a který je dnes památkově chráněný, a tam jsme maminku pohřbili. A tak je zase doma. A taky se staráme o to, aby tady moje maminka byla pořád přítomna, a to je znát z rozhovorů, které tady vedeme. Vždycky někdo maminku zmíní a každý mi vypráví nějaký příběh, který s ní zažil. Mluvila česky, jako ostatní mluví svou mateřštinou. A čeština taky byla její mateřština!"
"Bylo to velmi vzrušující. Vždycky mi vyprávěli o Rájci a podobně. Domov mé maminky, kde vyrůstala, kde jako dítě pobíhala. Ale samozřejmě také o odvrácené straně, o komunismu v době jeho rozkvětu, v sedmdesátých nebo šedesátých letech. Ale moje maminka se vždycky chtěla vrátit do své vlasti. A jednoho dne padlo rozhodnutí, že máma, její sestra a my pojedeme do Čech. Požádali jsme o vízum a dodnes si pamatuji, jak jsme všichni, teta Elise s dětmi a maminka s mým bratrem Leopoldem a se mnou, jeli na hranice. Na rakouských hranicích to nebyl žádný problém. Na českých hranicích jsme stáli tři hodiny a museli jsme čekat, než nás pustí dál a jestli nás vůbec pustí do Česka. Po třech hodinách jsme se dostali dovnitř a bylo to velmi napínavé, maminka nám přikázala – bratrovi a mně – ani nedutat, jen v tichosti čekat. Abychom neříkali žádné hloupé poznámky, to vše by mohlo být vykládáno v náš neprospěch. Toho jsme se drželi, seděli jsme v autě, máma, bratr a já, a jen se dívali. Bylo zajímavé sledovat, co se dá nebo nedá dělat během tří hodin a jak se zabíjí čas. A po třech hodinách se ta těžká závora zvedla a jeli jsme do Rájce. A tam bylo velké pozdvižení. Samozřejmě teklo hodně slz. Maminka se předtím nemohla s nikým rozloučit, protože by všichni věděli, že se maminka s tatínkem už nevrátí. Takže jsem měl takový pocit... Byli jsme ještě v kostele, tam všichni věděli, že přijdeme, a bylo to opravdu, opravdu emocionální."
"Měl [dědeček] dva zámky. Byl už v nucené správě, ale zároveň to byl on, kdo mohl rozhodovat o těch prostorech. O ekonomických záležitostech už rozhodovat nemohl. To je také důležitý bod. Převzal to německý nucený správce. A pak bych také chtěl říci, že to nebyla jen rodina Salmů, která byla v nucené správě, ale také okolí. Mensdorff byl v nucené správě, Belcredi také. Takže lidé politicky neposlušní, ve smyslu Němců. Pro Čechy to byli samozřejmě ti nejlepší podporovatelé, ty rodiny, které se opravdu postavily na odpor. A můj dědeček byl samozřejmě v neustálém kontaktu s místními starosty, pravidelně ho navštěvovali a informovali ho o situaci. Dědeček se samozřejmě informoval i prostřednictvím BBC, to bylo přísně zakázáno, poslouchal to jenom na vlastní uši. Matka mi vyprávěla, že v určitou dobu, už si nepamatuji kdy, možná v 18 hodin, měla BBC zpravodajský pořad. Pak musela maminka odejít z pokoje, aby tam nebyli žádní svědci. Ale věděla, že poslouchá BBC. A tak poslouchal všechny zpravodajské pořady, které popisovaly situaci ve světě. Pak ale přišel rozhodující okamžik. Starosta si s ním přišel znovu promluvit a můj dědeček se dozvěděl, že Göring a Himmler chtějí Rájec. Himmler, to nemusím vysvětlovat, Waffen-SS, lidský život pro něj nebyl nic. Úplný opak mého dědečka, pro kterého měl lidský život obrovskou cenu. A pak přišel starosta a řekl: 'Jeho Jasnosti, kníže Hugo Salme, prosím vás, v českých zemích jsou teď vybraná dvě místa, Bouzov a Rájec. Jestli teď nepřijmete německé občanství, tak sem do Rájce přijdou Waffen SS a všichni víme, co to znamená.'"
Georg Salm-Reifferscheidt-Raitz se narodil 16. března 1958 ve Vídni. Po matce je potomkem šlechtického rodu Salmů se sídly v moravském Blansku a Rájci. Jeho dědeček Hugo byl protinacisticky orientován a nacisté také za války na jeho majetek uvalili nucenou správu, ke sklonku války ale děda souhlasil s udělením německého občanství. Georg byl počat ještě na Moravě, narodil se ale v roce 1958 ve Vídni, kam jeho rodiče dobrodružně emigrovali. Rodiče se relativně krátce po emigraci rozvedli, Georg byl plně adoptován do rodiny své matky Marie Alžběty Salmové, jejíž plné příjmení používá. O otci na druhou stranu nemluví vůbec. Silně ho ovlivnila návštěva Moravy v roce 1972, po pádu železné opony jezdí do rodiště své matky často a udržuje tam vztahy s místními občany. Vášnivě se zabývá též minulostí svého rodu a jeho vazbami na Moravský kras. Hluboce lituje, že se restituce šlechtického majetku po roce 1989 týkala rodiny Salmů jen ve velice omezené míře. Svoji matku nechal pohřbít do rodinné hrobky ve Sloupu.
