Mgr. Michal Šaman

* 1965

  • „Vím, že když to v aule navrhli, nevěděl jsem, co [mám dělat.] [Byla tam] nejistota, trošku strach… Nevěděl jsem, jak reagovat. Tak jsem šel za tím svým učitelem češtiny z gymplu, co už mezitím učil na té pajdě, za doktorem Staňkem, zaklepal jsem a říkám: ‚Víte, co se děje?‘ A on: ‚Jo.‘ A říkám: ‚Oni na mně chtějí, abych byl ve stávkovém výboru a ještě abych byl [jeho] šéfem.‘ No, a to se mi líbilo. Nemanipuloval mě, podíval se na mě a říká: ‚Michale, co ti mám říct? Hele, my jsme v osmašedesátém dostali na zadek, takže my už máme strach. Jdi a rozhodni se srdcem.‘ A já jsem hned věděl, že to vezmu.“

  • „Když se to uklidnilo, dovolil jsem si pípnout. A hned jsem viděl, jak to funguje. Takže když na mě chvíli ten [zlý estébák] neřval, že jdu na Bory, tak jsem [to] zkusil na toho hodného. Říkám [mu]: ‚No, my sice dneska máme děkanský den, ale účast je povinná. Nechtěl bych mít neomluvenou absenci…‘ A to vás normálně zamrazilo. To je víc než všechny knihy. Protože jak mě později učil můj učitel: kdo nezažil, nepocítil, [ten] nepochopí. Ten úsměv s gestem… Vzal telefon [a povídá]: ‚Ahoj, Zdeňku,‘ – to byl proděkan Zdeněk Macek na pajdě – tykačka s StB! – ‚máme tady nějakého vašeho studenta. Omluvíš ho, viď?‘ – ‚Jo.‘ – ‚Díky, zdar, čest.‘ – ‚Jste omluven.‘ [Neuvěřitelné], jak vám ukážou tu neomezenou moc. Jak jste nic.“

  • „Klasický scénář u výslechu: jeden hodný, jeden zlý. On byl ten hodný. [Povídal mi], že jsem [byl] na té [literární] besedě a co [prý] jsem tím sledoval. Řekl jsem [mu]: ‚Nic jsem tím nesledoval. Prostě je to můj obor a já tím žiju.‘ A on: ‚A uvědomujete si, že některé ty věci… Proč jste je [vůbec] šířil?‘ Odpověděl jsem: ‚Já jsem nic nešířil. Byla to oficiální beseda, a tak jsem to lidem, které to zajímalo, dal přečíst.‘ On: ‚A uvědomujete si, že některé ty věci mohou být závadné?‘ Říkám: ‚Jaké?‘ Vzal [do ruky ty moje poznámky, podíval se do nich] a říká: ‚Co třeba znamená věta, že tady zneuznaný pan autor [píše], že když někde bouchne sopka, první, co vypadne z Rudého práva, je kultura? To jako, že komunistická strana nedbá na kulturu?‘ Já říkám: ‚No, že je kultura popelka. Vždyť to se říká, ne? Vždyť je perestrojka.‘ Tak jsem se tam s ním chvíli kočkoval. Nemohl mě na nic dostat. [A protože] nevěděl, co se mnou, tak tam přišel jeden – ten nevím, jak se jmenoval – malý, červený, nařvaný cvalda a začal tam na mě řvát, že už jsem tam tři hodiny, že se se mnou nebudou patlat. A já říkám: ‚A co po mně jako chcete? Abych něco odsoudil? Já nevím, proč bych to měl odsoudit.‘ Tak samozřejmě, že jsem v hlavě věděl, jak je tam ta ideologie [myšlená], ale vysloveně tam nebylo nic [ve stylu]: ‚pošlete je do hajzlu‘ nebo ‚jsou to zločinci‘. Tam nic takového nebylo. Řekl jsem jim [tedy]: ‚Ptáte se mě na můj názor, tak snad mám právo vám ho říct.‘ Načež se ten malý rozběsnil a říká: ‚To je sice vaše právo, ale už mě neserte! Přestaňte mi tu kecat o citečkách a o literatuře a koukejte mi tady odpovědět [na to], co chci slyšet, nebo vám ukážu moje právo!‘ A já říkám: ‚Jaké právo?‘ A on: ‚Já vás teď dám na čtyřiadvacet hodin na Bory, tam pěkně změknete, pak mi tu podepíšete [to], co já chci, a se studiem jste skončil. Půjdete na vojnu a k lopatě! To je moje právo!‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 23.08.2019

    (audio)
    délka: 01:24:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 28.08.2019

    (audio)
    délka: 01:19:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nakonec rozhodne to, co máte v duši

Dobová fotografie Michala Šamana
Dobová fotografie Michala Šamana
zdroj: archiv pamětníka

Michal Šaman se narodil 6. prosince 1965 v Plzni. Rodiče se rozvedli, a zatímco s matkou měli úzký vztah až do její smrti, k otci dodnes cestu nenašel. Když mu bylo tři a půl roku, rodina se s prvním otčímem přestěhovala do Nemanic na Domažlicku, kde přišel na svět Michalův bratr. V sedmi letech následovalo další stěhování, a to do Nového Kramolína na Domažlicku. Další štací se stal Ostrov nad Ohří, kde Michal absolvoval gymnázium – maturoval roku 1984. Posléze nastoupil na pedagogickou fakultu v Plzni, konkrétně na učitelství pro první stupeň se zaměřením na tělocvik. Poté přestoupil na svůj vysněný obor – literaturu, ke které si přibral občanskou výchovu. Po oficiálně povolené literární besedě v T-klubu v Ostrově nad Ohří a šíření materiálů na ní pořízených byl vyslýchán příslušníky StB. Tato skutečnost a komplikovaná situace v rodině způsobily, že musel jeden ročník vysoké školy opakovat. Dne 6. května 1989 se zúčastnil nepovolené demonstrace – připomínky osvobození Američany – na plzeňském náměstí Míru. V návaznosti na dění bezprostředně po 17. listopadu 1989 byl zvolen šéfem stávkového výboru pedagogické fakulty a stal se jedním z organizátorů studentské stávky roku 1989 v Plzni. Účastnil se řady demonstrací a koordinoval činnost. Po dokončení studií působil jako učitel na plzeňském Masarykově gymnáziu, v letech 1997–2010 se věnoval podnikání. Poté pečoval o seniory v ústavu se zvláštním režimem a provozoval svoji soukromou praxi terapeuta, které se v současné době věnuje na plný úvazek.