„Nový člověk je méně pracovitý, méně pilný a méně odpovědný než ten předchozí. Neustále se snaží, aby za něj někdo řešil jeho problémy. Protože už je zvyklý na to, že to stát za něj vyřeší, pokud to dokáže. To je ten problém. Když dorazí sem, do Spojených států, mají potíže přizpůsobit se práci a disciplíně. Někteří se vracejí zpět, raději žijí tam, pod tím utlačovatelským systémem, který jim stále říká, co mají dělat. Ale nakonec – špatně jíš a můžeš se pěšky toulat po ulicích. Myslím si, že existuje velký rozdíl mezi člověkem dřívějším a člověkem dnešní doby. To je jeden z největších problémů, který Kuba musí překonat, aby se mohla zotavit. Protože opravit ulice a budovy je otázka času a peněz, ale opravit myšlení lidí je mnohem složitější. Je třeba začít výchovou nových učitelů, kteří budou občanům vštěpovat jiné hodnoty a práva, která se na Kubě bohužel ztratila. Myslím, že potrvá několik generací, než se Kuba bude moci stát zemí, jakou byla kdysi.”
„No… Bezprostřední budoucnost je pro mě i pro lidi žijící na Kubě neznámá. Raúl Castro řekl, že příští rok odstoupí. Zdá se však, že odejde z funkce prezidenta státu, ale nevzdá se svého postavení v Komunistické straně, kde sídlí skutečná moc. Kromě toho je skutečná moc v ozbrojených silách, které jsou vytvořeny samotným Raúlem Castrem. To znamená, že si ještě nějakou dobu udrží kontrolu nad zemí. Ale nakonec přijde chvíle, kdy už nebude moci dále uplatňovat svou moc, nebo jednoduše zemře. Přijdou nové generace, které vyrůstaly v tomto stejném prostředí, a ve skutečnosti nikdo neví, ani oni sami nevědí, jak by se to mohlo vyvinout směrem k právnímu státu, kde by člověk mohl žít ve svobodě. Je těžké si představit, že by se Kuba mohla rychle, v krátkém čase, vrátit k demokracii.“
„V La Cabaña na Isla de Pinos byli političtí vězni. Ale je třeba poznamenat, že pojem politický vězeň se na Kubě poněkud lišil od toho, jak jsme ho chápali my, a možná i od toho, jak ho chápal zbytek světa. Kubánská vláda totiž zpolitizovala řadu trestných činů, aby je označila za politické zločiny – například nelegální opuštění země, obchodování s cizí měnou nebo pašování určitého zboží. Tyto činy nejsou nikde na světě běžně považovány za politické trestné činy, stejně tak jimi dříve nebyly ani na Kubě. Ale vláda je zpolitizovala, a tak bylo mnoho lidí vězněno stejně jako my, obviněných z politických trestných činů, i když ve skutečnosti proti režimu vůbec nebojovali.“
„Když nás konečně v roce 1962 přesunuli na Isla de Pinos (Ostrov borovic). Tam byl život o něco klidnější, tolik se do nás nemontovali, prováděli jen evidenci vězňů, jídlo nebylo tak špatné, umožňovali více návštěv a dovolili nám přijímat od nich věci zvenčí.
Bylo to klidnější jen nějakou dobu, dokud se nerozhodli zavést ten nechvalně proslulý plán Camilo Cienfuegos, jehož cílem bylo donutit politické vězně pracovat. Něco takového se na Kubě nikdy předtím nestalo. Prostě z nás udělali otroky. Ráno nás odváděli do práce, kde nás bili, zraňovali a během těch čtyř až pěti let, kdy plán fungoval, kvůli tomu zemřelo několik vězňů. Oznámil ho ředitel věznice a když nám ho sděloval, řekl, že Fidel Castro mu dal povolení zabít 60 nebo 70 vězňů, pokud by bylo potřeba, aby nás přinutil pracovat. Brali nás pracovat do mramorového lomu na Isla de Pinos, na práce, jaké člověk vídá v příbězích a filmech – lidé museli rozbíjet kameny mačetami, jiní je nosili z místa na místo… Odváděli nás sekat trávu pro hospodářská zvířata na Kubě, stavět ploty pro pastviny, pracovat v zemědělství… Ráno jsme vycházeli a nikdy jsme nevěděli, jestli se večer vrátíme živí.“
„Dnes, to vám řeknu, lidé, kteří mají cizí měnu, kteří získávají peníze, posílají jim je příbuzní ze zahraničí nebo mají příjem v tvrdé měně, ti si žijí lépe. Někdy je mnoho věcí k dispozici, jindy zase dochází k nedostatku, protože dovoz není dobře organizován. Někdy jim věci přebývají, jindy mají nedostatek, ale celkově se jim daří lépe. Lidé, kteří nemají žádný příjem v cizí měně, to mají hodně těžké. Například specializovaný lékař nebo chirurg vydělává 1200–1500 pesos. Při kurzu 25:1, kolik to vlastně dělá v dolarech? Je to strašně málo… Dvacet, třicet, čtyřicet dolarů měsíčně. A ceny v obchodech jsou mnohem vyšší, takže situace je ještě horší. Pokud si dnes chce někdo na Kubě koupit lednici, stejnou, jako mám doma a která mě stála 800 dolarů, tam stojí 1500–2000 dolarů.“
Alfredo Sánchez Echeverría se narodil 13. července 1936 na Kubě v intelektuální rodině. Jeho otec byl profesorem na Univerzitě v Havaně a později se podílel na poslední demokratické kubánské vládě, tedy před diktaturou Fulgencia Batisty. Vzhledem k politickým okolnostem a boji Alfredova otce proti Batistovi musela rodina opustit zemi a mohla se vrátit až koncem roku 1954. V roce 1958, když Batista uprchl z Kuby a k moci se dostal Fidel Castro, měla Alfredova rodina i nadále politické problémy. Nakonec byl Alfredo v roce 1961 zatčen a odsouzen na 30 let vězení, z nichž si v různých kubánských věznicích odpykal 14 let. V roce 1975 byl propuštěn a o dva roky později, v roce 1977, se mu podařilo emigrovat do Venezuely, kde se podílel na diplomatických jednáních mezi venezuelskou vládou a Kubou o záchraně kubánských politických vězňů. V roce 1981 se přestěhoval z Venezuely do Spojených států amerických, kde dodnes žije v Miami.