"Tady vůbec nejde o Punina, vůbec ne o něj. Všichni ti lidé, kteří mě také nazývali 'špionem' - ti takoví budou i nadále, ti takoví zůstanou. Vždycky mluvím o tom, že jde o "kolektivního Putina". Je jasné, že jsou represe, je jasné, že lidi právě teď, jako před třemi dny, znásilňují, dokonce nejen na policejní stanici, přijdou domů a hantýrkou je znásilní. To je všechno pochopitelné. Ale já jsem tolik cestovala, mluvila jsem s tolika lidmi a vždycky říkám, že 80 nebo 84 procent voleb - ne všichni je "táhnou", většina je "netáhne" - lidé opravdu věří Putinovi. Mluvila jsem s tolika lidmi: všude mají Putina za dobrého. Na poště se propadají podlahy, umírají bez léků, ale Putin je dobrý. A Američané... ještě dál. A je velmi těžké cítit se v zemi tak cizí, prostě cizí. Všichni přemýšlejí jinak. Skoro všichni. Měli jsme v Pskově hrstku patnácti lidí, kteří se tak či onak motali kolem Šlosbergova týmu, a ti už všichni odešli, úplně všichni. Protože když jsme s mnohými z nich po jejich odchodu mluvili, shodli jsme se na tom, že nás tam nepotřebují, že nás tam prostě nepotřebují."
Přeloženo automatickým překladačem (DeepL)
"A když jsem se stal "zahraničním agentem", nemohl jsem si už vést ani Instagram, který jsem původně koncipovala jako osobní deník, nezbyl mi žádný osobní prostor: fotky přírody - i ty musely být doprovázeny tou idiotskou poznámkou "Tato zpráva...". Bez toho pitomého popisku jsem nemohl zveřejnit vůbec nic. A ten pocit, že si dobrovolně vnucuji nějaký zločin - takhle jsem to prožíval -, byl strašný. Ale nejstrašnější bylo ospravedlňovat se. Protože Pskovská oblast je prostor, kde není internet, můžete jet dvanáct kilometrů od města a síť se nechytá. Ale chytá první kanál, chytá Russia24, chytá Russia-1. A lidé opravdu věřili, že jsem "špion". Opravdu, opravdu tomu věřili. Říkali mi "strýček Sam", říkali mi různé věci. Je to tak ponižující přijít k lidem, reagovat na jejich vlastní potíže a problémy, a slyšet: "Jsi špion. Co tady chceš? Co tady čmucháš? Ano, my to víme - jsi zahraniční agent." A tak to dopadá. Je to opravdu ponižující, říct: ne, já jsem vlastně hodný, já jsem pro vás. A oni na to: "Pro koho pracujete?" Je to hrozné. Tohle si nezasloužím. Je to svět vzhůru nohama. Už mě nebaví se vymlouvat, a těch výmluv je pokaždé víc a víc. Je to naprosto tísnivá atmosféra, kde jste cizí člověk. Prostě cizinec v téhle zemi. Drtivá většina lidí si myslí něco jiného - jsou přesvědčeni, že jsem, zločinec. Oni tomu opravdu věří. A je morálně velmi těžké cítit se ve vlastní zemi pokaždé jako zločinec."
Přeloženo automatickým překladačem (DeepL)
"O medicíně jsem toho napsala hodně. Pak jsme měli sérii útoků na záchranáře. A opět se stal naprostý nesmysl: předvolali mě k výslechu na vyšetřovací komisi a začali mě trápit - kdo byl mým zdrojem pro tyto publikace. Odvolávala jsem se na mediální zákon a oni začali říkat, že tady mediální zákony nefungují, a já je musím jmenovat. Byl to kolosální několikahodinový nátlak. Já jsem ten zdroj nejmenovala. Ale opět jsem tam seděla v šoku: já vlastně dělám práci za vás, vy jste ten, kdo musí řešit ty krvavé útoky na zdravotníky, to je vaše investigativní práce. A ty místo toho tlačíš na mě, na novinářku, která o tom píše. A nebyl to jeden, ale dva nebo, myslím, tři výslechy, když mě tam tahali. Je to naprosto nezdravý příběh."
Přeloženo automatickým překladačem (DeepL)
Ludmila Savitska je vystudovaná filoložka a regionální novinářka pro oblast Pskov. Narodila se 22. ledna 1991 ve městě Sillamäe v Estonsku, kde žila její babička, ale vyrůstala ve městě Pečory. V roce 2013 absolvovala Filologickou fakultu Pskovské státní univerzity. Pracovala jako dopisovatelka deníku Komsomolskaja pravda. V roce 2015 byla tiskovou tajemnicí poslance Pskovského regionálního parlamentu Lva Šlosberga, poté pracovala jako dopisovatelka regionálního listu Pskovskaja gubernia. Psala kritické zprávy a články týkající se sociální sféry provincie Pskov, ve kterých odhalovala nespravedlnost a bránila obyčejné lidi. Je držitelkou prestižní novinářské ceny Sesame. Poté, co byly regionální noviny Pskovskaja gubernia zastaveny, pracovala v projektu MBCH Media Michaila Chodorkovského a na Rádiu Svobodná Evropa v projektu „Sever. Realita“. Kvůli jejím kritickým publikacím jí bylo vyhrožováno zástupci ruské pravoslavné církve a důstojníky FSB, kteří se rovněž vloupali do jejího bytu. V roce 2019 byla uznána zahraniční agentkou. Proti tomuto statusu se odvolala u soudu, kde tvrdila, že je „agentem Ruska“ a pracuje v zájmu jeho obyvatel. Pokračovat na poli žurnalistiky však nadále nebylo možné. Známý policista ji tajně varoval, že v jejím bytě je odposlouchávací zařízení. Aby přežila a nemusela jít do vězení, zbývala jí jediná možnost – opustit Rusko a pokusit se začít žít nový život v exilu. Přestože odchodu ze země se vnitřně bránila, emigrovala s manželem Dmitrijem do České republiky. V roce 2024 žila v Praze.
Ludmila Savitska poté, co jí byl přidělen status „zahraničního agenta“, v kanceláři Lva Shlosberga, 2020. Nyní jsou všichni čtyři lidé na fotografii „zahraniční agenti“.
Ludmila Savitska poté, co jí byl přidělen status „zahraničního agenta“, v kanceláři Lva Shlosberga, 2020. Nyní jsou všichni čtyři lidé na fotografii „zahraniční agenti“.
