Draha Schnirch

„Ze začátku jsme si psali, já nevím, dvakrát za týden, hodně, hodně se posílaly dopisy, a jednou za rok jsme si zatelefonovali, protože to bylo hrozně drahý. Potom, když se narodila druhá dcera, tak přijela máti na návštěvu, jsme ji pozvali, a pak už ne každej rok, ale párkrát přijeli. Já jsem poprvé s děckama přijela v devětasedmdesátým, po deseti letech.“ – „Bylo to bez problémů?“ – „Bylo to celkem, tenkrát se muselo hlásit, když člověk byl někde dýl než týden nebo pár dní, tak se musel hlásit na policejní stanici. Když jsem v Praze byla, tak ten pán, co tam kontroloval pasy, tak se ptal, proč jsem přijela. Říkám: ‚Chci děti seznámit s rodinou…‘ – ‚No běžte, běžte, už tam na vás čekají dva páni.‘ No, samozřejmě tam nikdo nečekal, dělalo mu radost, že si myslí, že mě vystraší.“

„Potom, já nevím, v kterým roce mu to sebrali, protože nebyl členem komunistické strany a pracoval v kamenolomu pod Vratíkovem. Pamatuju si, že přijelo nákladní auto a všechno vynášeli. Lidi stáli a koukali a říkali: ‚Sebrali jim vysavač, sebrali jim ledničku,‘ ale to není pravda, oni brali jenom z toho obchodu. Tak, jak se udělají někdy klepy. Nevím, já jsem byla děcko, ale chtěl živit rodinu, on to měl rád, a ztratil takovej svůj cíl, co měl do života. Určitě tím musel trpět, protože to byla těžká práce v zimě. Tenkrát nebyly takový izolační oblečení jako teď ty materiály. Vím, že měl boty a dával si nějaké onuce, záblo mu do noh celej den v zimě, a rukavice, určitě tím trpěl.“