"/Já jsem/ … Kateřina Schopfová, rozená v Novém Přerově, narodila jsem se v Novém přerově, a chodila jsem tam také do školy a do kostela. A mí rodiče byli hospodáři, sedláci, no. A u nás stála ta fronta v pětačtyřicátém. Na levém kopci byli Němci, a na pravém, v Rakousku, Rusové. A ti Rusové stříleli na naší vesnici. A náš dům vyhořel jako první. Byl to nový dům. Postavili ho v osmatřicátém a v pětačtyřicátém vyhořel. A kam jsme teď měli jít bydlet? Pak přišel náš tatínek, on musel narukovat, ale hned po válce už byl doma. Měli jsme stodolu, a v té stodole byla komora, na žito, pšenici. A tak jsme to všechno vytáhli ven, a bydleli jsme v té komoře. Měla pět krát čtyři čtvereční metry. Tam jsme bydleli. No a pak přišlo, že se musíme všichni pryč. To jsme měli ještě tatínka i dědečka. Matčina tátu. Ti byli taky s námi, ale dědeček před tím než nás stěhovali, umřel. No a pak náš táta řekl, že to takhle nemůže být, aby nám všechno sebrali a vyhnali nás. A tak odešel na statek do Starého Přerova, protože měl v Rakousku dva hektery polí. A táta už byl na tom statku, a mě a maminku odvezli nákladním autem na vlak do Novosedel. Naložili nás do dobytčáku a odvezli až za Olomouc, do Troubelic k jednomu sedlákovi. A pak přišel jeden četník, a povídá, že nemám státní příslušnost, že si máme zajít do Mikulova pro příslušnost. Jinak že by mohl někdo příjít a odvléct mě a on, že by proti tomu nemohl nic dělat, protožme nemáme státní příslušnost. Já jsem příslušnost neměla, maminka jí měla, ale já jsem byla mladá, a byla jsem jako vedená pod ní nebo co. Táta taky neměl příslušnost. Táta narukoval a proto pak taky dostal konfiskát. Jsem říkala proč? Vždyť nikomu nic neudělal, jen že narukoval. Ale narukovat musel. Kdyby nenarukoval, tak by ho zastřelili. A tak nás tam odvezli do těch Troubelic, a pak jsme šly do Mikulova, že si půjdeme jako pro tu příslušnost. Ale ani jsme do Mikulova nedošly, a už jsme šly hned rovnou domů do Přerova. A naše babička říkala: ´Jen pojďte, tatínek už na vás čeká na poli za hranicemi.´ A tak jsme šly, a já jsem chtěla utíkat, protože jsme viděla dva celníky jak jdou. Ale ti si řekli, že patříme tam, že tatínek už je taky tam. To byli dobří celníci, ještě ti staří. Ti nás znali."