"Za Reichu maminka zpívala v kostele, nevím jestli chorvatsky po mši, zůstala tam a zazpívala si českou písničku. Kdosi ji udal, tak ji pak zavolali na obecní úřad a tam jí domlouvali, že jako nemá. Za Německa se v kostele zpívalo německy. Tak jí domlouvali, že to nemá dělat, že by mohla mít potíže."
Jak vypadaly Vánoce, co jste slavili, co jste jedli. - "Maminka uvařila švestky, upekla vánočku, to bylo na Štědrý den, moc toho nebylo, nebylo to jako dnes. Na Vánoce jsme měli husu, to už bylo lepší, ale na Štědrý den to bylo ubohé, to byla jenom vánočka a uvařené ovoce." - Jak se to vařilo? - "Jako kompot. U nás se držel půst na Štědrý den, večer se něco snědlo, myslím, že maminka upekla i koláče. Šlo se na půlnoční, ta byla vždycky, bratr byl muzikant, tak ve sboru vždycky hráli po ulicích, před půlnoční, chodili po vesnici a vyhrávali."
"Měli jsme sklep skoro na hranici. Na faře bydlely Němky, chlapy měly na vojně, maminka se s nima znala, prosily maminku, jestli by s námi nemohly do sklepa. Měly malá děcka. Maminka je vzala do našeho sklepa. Jenomže on byl skoro na hranicích, a tam se to střídalo. Přišli Rusové, prohledávali to v tom sklepě, hledali nevím koho, my tam byly samé ženské a děcka, pak přišli Němci. Pořád se to střídalo. Byli jsme tam já nevím kolik dní, celkem fronta u nás byla 14 dní. Jednou přišel soused, který nám poklízel dobytek, krávy dojil, donesl mléko. Šel k nám přes frontu. My jsme měli sklep zvlášť, ale tam, kde byla sestřenice, bylo sklepů víc, takže lidé se scházeli, když byl trochu klid. Oni totiž stříleli v určitou dobu a v určitou dobu měli klid. Maminka povídá, že když jemu se nic nestalo, tak v našem sklepě nebude a půjde tam, co je teta a sestřenice. Měly jsme tam ještě dva velké chleby, co maminka udělala a nechala je u pekaře upéct. Dala si je na záda a šly jsme přes frontu do těch druhých sklepů."
"Pamatuju si, jak pro něho přišli za Reichu gestapáci. On byl tak nastrojený, jak kdyby šel nevím kam, a už se nevrátil. Pak se ztratila taky jeho manželka, měli tam i babičku i malého chlapečka. Všichni se ztratili, nevím kdy. Jak přijeli gestapáci pro toho žida, to jsem viděla, i bílé rukavice měl, to vím jak dnes, byla jsem tenkrát děcko."
"Přišli vojáci, začali nakládat. Maminka seděla na dvoře, plakala, nechtěla jít. Bratr se ročiloval, vyháněl je, nechtěl je tam. Byl to boj, ale nic nám nepomohlo. Naložili nás a jeli jsme. Tři dni jsme jeli, takový kousek." - Do toho Dětřichova? - "Do Dětřichova jsme jeli."
Paní Terezie Sedlačíková, roz. Hubená, se narodila roku 1932 v Novém Přerově v rodině Moravských Chorvatů. Měla dva starší bratry a mladší sestru. Rodiče se starali o malé hospodářství. V roce 1938 začala chodit do české školy, krátce nato však došlo k záboru Sudet a škola se změnila na německou. České vzdělání se ji tak dostalo až po roce 1945. Za války museli otec a oba bratři narukovat do německé armády, tatínek se nevrátil. Když Novým Přerovem procházela fronta, matka a její dvě dcery byly schovány ve vinném sklepě. V roce 1948 byla rodina vysídlena do Dětřichova, kde jí byl přidělen statek po Němcích. Paní Sedlačíková si našla práci v Moravolenu v Hanušovicích, v němž pracovala celý život. Manžel byl Čech, s dětmi mluvili česky.
