Josef Sedlák

„Tatínek s námi rád hrál žolíky doma. A jednou přišel a povídá: ,No, něco se venku děje, musíme jít ven.´ To právě začal převrat, tak nám dal trikolóry. My jsme na to byli velice hrdí. Pršelo tehdy, šli jsme na náměstí, tam bylo velké srocení lidí, a na to mám teda hluboké vzpomínky. Já jsem byl dost citlivý člověk, velice jsem se díval kolem. Cením dodatečně tatínka, že nás nikdy nevodil, já si vám nepamatuju na nějaké třeba německé shromáždění nebo na náměstí, co byl Hitlerjugend nebo něco takového. On nás od tohohle asi nějakým způsobem chránil. A tahleta vzpomínka, když jsme pak byli na náměstí a začala se zpívat státní hymna, vedle mě stál takový člověk a tekly mu slzy z očí, vidím ho jako dnes. Mě to taky bolestně zasáhlo a prostě jsme to takhle prožili, no.“

„My jsme byli věřící rodina, opravdu hodně věřící. Já jsem odmalička hodně času trávil tam na faře u svatého Jakuba, poněvadž když jsem byl hodně malý, pět let, tak jsem tam začal ministrovat a prakticky to celé mládí jsem prožil tam – na faře premonstrátů. Pamatuju si všechny ty události, které se tam děly. Měl jsem rád koně, tak tam vedle byl povozník Sýkora, tak jsem rád chodil ke všem koním nebo s kluky na fotbal, takové to bylo opravdu krásné mládí.“

"Taky byl za mnou jeden, který byl souzený taky, ten student teologie, Honza Chmelař. A ten byl se mnou na cele. Já jsem byl rád, že najednou přišel na moji celu. Pak jsme se vrátili domů, on se vrátil taky z kriminálu. A jednou, že se mnou potřebuje nutně mluvit, víte, svědomí mu nedalo. Svědomí, to je potvůrka, když ho dobře člověk cvičí, tak je to velký pomocník. A on mi přišel říct, že oni ho tam dali, aby mě hlídal, aby mě vyzvídal. Prostě se mně potřeboval nějakým způsobem omluvit. Já jsem povídal: 'Honzo, to se nemusíš omlouvat.' Mě to nijak nedojalo nebo ani mě to nezaskočilo, poněvadž jsem věděl, že oni byli schopní všeho. Tak jsme si to vyříkali a byli jsme dál kamarádi."

"No, a co byl začátek našeho zatčení, že nebyly žádné knihy, tak se to rozepisovalo na stroji. Pan doktor Chastr tady byl, pan doktor Kubíček a ještě doktorka Gronátová napsali knihu o manželství. My jsme to rozepsali. Nebo prostě nějakou náboženskou literaturu, rozepsali jsme to na stroji šestkrát sedmkrát, mezi sebou se to takhle dávalo. Po tomhle oni šli a jim to strašně vadilo, že my se tam shromažďujeme, tak nám tam dali odposlouchávací zařízení. V té jedné místnosti, ta děvčata měla jednu místnost, tady bydlela Marta a tam bydlela Marie. A já jsem tam chodil jako domů. Tak jsem takhle jednou, Marie tam něco dělala, a já jsem sedal tam na otoman, koukal jsem do stropu a povídám: 'Ty, Marie, tam je taková dírka, ta tam nikdy nebyla.' Tak jako čerstvá sádra, znali jsme ty jejich špásy. 'Já jdu na půdu a ty mi tady bouchej a já to budu hledat.' Tak jsem šel na půdu a ona mi tam bouchala. Já jsem našel tu dlážku, vyndal jsem dlážku a najednou jsem viděl dráty. Vyndal jsem takový hruškový mikrofon, tam byla udělaná dírka na stropě a tam to bylo položené. No tak – mně bylo osmnáct devatenáct roků – tak jsem nebyl ani... zaprvé jsem tam do toho začal hrozně nadávat, ptal jsem se, jestli je tam někdo na druhé straně a poslouchá mě, jsem tam do toho říkal, tak jsem jim tam, nevím přesně už ta slova, možná to bylo trochu nekřesťanské. Ale prostě jsem si ulevil, mikrofon jsem utrhl a nesl jsem ho dolů."

"Jednou jsem šel z toho hřbitova, a tam stáli. Jediná voda, která tekla, byla v tom kohoutku na hřbitově. A ti vojáci němečtí, ti zajatí, tak tam stáli kolem toho plotu až dolů někam, jak je dneska zastávka Masarykovy školy, já nevím, jak daleko. A já jsem šel z toho, teď tam jsem viděl jednoho, byl opřený o zeď, asi omdlel, tak to byly takové otřesné zážitky, víte. Tak já jsem zase tam, co jsem viděl, že jsou na tom nejhůř, než se dostali k tomu kohoutku, tak jsem tam zase čepoval vodu a nosil jsem jim to takhle, těm nejnutnějším, do té řady. Takže jsem litoval hlavně těch lidí, kteří tím trpěli. A nějakým způsobem jsem si nedokázal užívat už jako kluk nějak tu svobodu tak, jak ji dokázali užívat ti dospělí lidi."