,,No, podivejte se, parašutismus pro nás byla taková, jak říkali ty naši cvičitelé, že to je nejlepší sport moderní doby. Ale já jsem v tom neviděl nic lákavého, poněvadž skákat s padákem z kilometrové vejšky nebo ještě z vyšší, to nebylo nic lákavého. No, to víte, nebyl jsem nikdy velkej hrdina, ale považoval jsem za svoji povinnost jako vojáka československé armády, že musim plnit to, co ode mne vlast žádá.”
„A letěli jsme. Ale tehdy to byla taková pro nás nepříjmená situace, že padáky měli pouze důstojníci. Ty vyšší důstojníci měli padáky a my vojáci a poddůstojníci jsme padáky složili už v Przemyslu do hlavního skladu, poněvadž jsme odlétali na Slovensko už ne jako parašutisté, ale už jsme tam letěli na pomoc Slovenskému národnímu povstání. No, a náš velitel plukovník Přikryl byl to takovej pašák, když vešel do letadla, tak měl sluhu, Míša, to byl Zakarpatskej Ukrajinec, myslim, že měl hodnost svobodníka nebo desátníka, to si dobře nepamatuju, a von říká: ,Míšo, mě tak ten padák škrtí, já bych se ho nejradši zbavil.‘ Víte, tak psychicky na nás působil, na ty vojáky, že sundal ze sebe padák a říká: ,Chlapci, kterej chcete padák?‘ Přihlásil se ten jeho sluha vzal si jeho padák.“
„Tam seděl jeden ze sovětskejch důstojníků, kterej měl tam službu, každej tu část svoji hlídal, tak mě zatlačil tou svojí válenkou, fircovou botou, a povidá: ,Nabludaj!‘. To znamená ,pozoruj, dávej pozor, aby nějakej stíhač…‘ No a když to udělal asi potřetí, tak já povidám: ,Vy jste voblečený všichni jako medvědi a já jsem zmrzlej, že já sotva ústama pohybuji.‘ Tak on mě teprve vzal za ruku, odved do kabiny, tam mě oblékli do kožichu, dostal jsem ušanku a rukavice a teprve v teplotě… Když už jsme se přiblížili k frontě, tak kolem nás, to jsem viděl přes to okýnko vedle, jako bludičky ty načasovaný pumy, že se to trhá ve vzduchu. No, a teď ty karbon, jak je v tom výfuku, tak se to nahromadí a teď to škrtne po to ocelovym plátu a dá to takovej pocit, jako že jsme dostali zásah střepiny. A ono to jenom škráblo, možná že to byly i střepiny, některý ty drobnější. Takže člověk byl takovej všelijakej, to napětí… Když už jsme potom přeletěli frontu a ty bludičky za náma zůstávaly až dozadu a dozadu, už byl klid, jenom to hučení těch motorů…“
„Nakonec přišla řada na mě. V tu dobu já jsem se ohradil. Myslel jsem si, mně se nemůže nic stát, když jim řeknu pravdu do očí. A postavil jsem se, když tři vyšetřovatelé mně z různejch rohů místnosti dávali otázky politické, a kam se poděl pán, kde je schované panské zlato, tak já jsem řek: ,Podívejte se, já si na vás budu stěžovat přímo do Kremlu, maršálu Stalinovi, prostě na vrcholný vedení Sovětského svazu, jak vy tady zacházíte s dělnickou třídou.‘ Pochopitelně tato moje obrana zapůsobila na ně, že mně jeden, pravděpodobně to byl vedoucí té vyšetřovací komise, předložil několik dotazníků, abych já je vyplnil, že mě pošlou do Moskvy na roční politickou školu.“
„A tak jsme došli do Žiliny a tam jsme zůstali, já v hodnosti podporučíka, tak jsem moh bejt ubytovanej u civilů. Majitelka domu nás přivítala, Slovenka pochopitelně, a říká: ,Já verím, že nebudete kradnúť ako naši sovetskí vojaci, ktorí nás osvobodili. Ještě nás požádali, abychom ty skříně zamkli, a dali nám klíč, že tam jsme měli ty svoje nejlepší svršky, a když já jsem odešla, tak oni otočili almaru, bajonetem vypáčili zadní stranu a vyrabovali to a přisunuli zpátky.‘ Tak takovýhle byly zážitky. No a já jsem povídal: ,No tak to snad věříte, že naše československá armáda nedělá takovýhle psí kusy.“
Bylo by třeba, aby lidé, a zvláště učitelé, více věděli o veteránech a odboji, a aby byla tato část historie uváděna na pravou míru Věřím, že ve většině mladých lidí národní hrdost a vlastenectví je a že nám naši potomci udrží postavení, které našemu státu náleží
Mikuláš Šereťuk se narodil v roce 1916 v obci Kvasilov na západní Volyni. Jeho otec byl ukrajinské národnosti, pracoval jako dělník a později jako šafář u statkáře Josefa Jandury. Matka, Češka, rozená Chramostová, pracovala na tomtéž statku jako kuchařka. I Mikuláš Šereťuk ve 30. letech pracoval na statku a později se vyučil pekařem. Na počátku 40. let byl povolán do vojenské přípravky Rudé armády do Žitomiru. Tady prodělal půlroční vojenský výcvik, absolvoval jako mladší seržant a byl zařazen do evidence branců jako odborník se zvláštním odvodním lístkem „na speciální výzvu Rudé armády v době mobilizace“. Ani později do RA nenarukoval, protože po náletech Němců vzala za své evidence dosud neodvedených branců. Zůstal doma, pracoval jako skladník na statku a působil jako vedoucí skupiny v organizaci Blaník. Kolportovali časopis Blaník a šířili informace mezi českými občany o postupu českosl. armády. 2. února 1944 byla obec Kvasilov osvobozena a Mikuláš Šereťuk narukoval do československé armády. Byl zařazen k paradesantnímu výcviku. Celkem měl devět cvičných seskoků. Také prodělal výcvik se zbraněmi a výbušninami, průzkum a zajímání nepřátelských vojáků. Do boje byl prvně nasazen v předhůří Karpat, před Krosnem. Po třech týdnech byli převeleni na pomoc SNP, kde působil na štábu brigády v Badíně nedaleko Banské Bystrice jako strážní služba a účastnil se akcí partyzánského charakteru. Po válce se usadil na Němci vyklizeném hospodářství v obci Lhota v žateckém okrese. Po kolektivizaci pracoval u státních statků a vystudoval Technickou zemědělskou školu v Žatci. Nyní žije v Karlových Varech. Zemřel v říjnu 2010.
