Alena Ševčíková

„Sestra měla dva roky, tak jsme ji naložili do kočárku a obložili peřinami. Tatínek vzal na kolo nějaké důležité věci, které potřeboval, maminka taky měla nějaký vozík s věcmi. Já jsem vezla sestru v kočárku. Nemohli jsme jít cestou kolem řeky, protože tam byl kráter po nočním bombardování, tak jsme šli po hlavní. U školy, pohostinství a v okolí mostu bylo plno ozbrojených vojáků, pěšáků, vozatajů s koňmi. Pravá fronta. My jsme tím procházeli. Vím, že jsem z toho měla šok, takže jsme ani nedošli rovnou na horní konec vesnice. Zastavili jsme se u známých, kde mě nechali chvilku odpočívat, protože to byl pro mě strašidelný zážitek. U prarodičů, na tom horním konci, byli také ještě němečtí vojáci. Vím, že přikázali babičce, aby udělala těsto na buchty. Ona ho udělala, pak ale dostali rozkaz rychle odejít, tak těsto vzali do pytlů a spěchali směrem na Příbor.“

„Když mi bylo deset let, prožívaly jsme s mou sestřenicí prázdniny u mojí babičky. Byl rok 1944 a tenkrát padaly ve Staré Vsi bomby. Vždycky jsme jako děti pozorovali, jak prolétávaly roje letadel. Vypadaly jako stříbrné hvězdičky. Líbilo se nám to, obdivovali jsme to. Bohužel v tom srpnu 1944 letky letadel shodily část bomb u nás ve Staré Vsi. Na vlastní oči jsem viděla, jak padají bomby. Stály jsme u stodoly u babiččiny chalupy, dívaly jsme se po těch letadlech a najednou byl strašný rachot, oheň a kouř. Strýc mě vedl do sklepa, ovšem to už bylo po všem. Když jsme vyšli ze sklepa, byl slyšet v okolí nářek, protože to zasáhlo některé domy. Zemřelo tam několik lidí. Údajně to byl nálet na Ostravu. Tradovalo se, že letci potřebovali odlehčit, tak shodili bomby do polí, ale padly i na domy.“