„Nakonec jsme se rozhodli přestěhovat do Atén, což bylo velmi složité, musel se přimluvit i místní metropolita. Nalodili jsme se na takovou dřevěnou rybářskou loď, tehdy poháněnou jenom plachetkami. Vzpomínám si na tu plavbu velmi dobře, protože jsem fungovala něco jako kapitánka, neboť mně bylo docela dobře, ale mé mamince i mému bratrovi bylo dost zle. A v podstatě jsem se o ně starala. Pozoruhodné na tom je, že můj bratr se později stal kapitánem obchodního loďstva. V podstatě jsme tam byli sami na té lodi, kromě jednoho kapitána, takového námořníka, a ještě jedné paní s manželem. Nejhorší bylo, že jsme si z osobních věcí nemohli vzít téměř nic, mohli jsme si vzít úplné minimum. Nejdůležitější, co jsme měli, byl kurník se slepicemi. To bylo nejdůležitější z hlediska obživy... za války.“
„Ta situace (po roce 1968) se stala složitou i z hlediska cestování do Řecka. Musela jsem mít povolení odtud, abych mohla vycestovat, zároveň jsem také musela mít pozvání z Řecka. Přestože jsem byla držitelkou řeckého pasu. Ale do Řecka jsem musela jezdit. Měla jsem tam kamarády a přátele. Musela jsem se tam starat o hodně věcí. Bylo to také komplikované tím, že můj bratr kapitán byl těžce raněn na lodi a v té době žil v Argentině. Jeho manželka byla Řekyní z Argentiny. A já to měla komplikované tím, že jsem tam neměla žádného přímého příbuzného, ani dědečka, ani babičku. Tak jsme s manželem vymýšleli různé věci. Řečtí horolezci mě i děti například pozvali do Řecka za manželem, který tam byl s horolezci na kongresu. Nebo druhá varianta byla, že já jsem se dostala do Řecka a potom jsem zvala manžela a děti, aby za mnou přijeli. Zvala jsem je jako Řekyně. A bylo to takové složité. Potom jsme také museli dokazovat, že v Řecku máme s kým žít, že i finanční zabezpečení tam máme. Já jsem tam měla příjmy z podnájmu, tak jsem to mohla prokázat. My cestovali každý rok, manžel mně ale potom říkal, že to po něm každý rok chtít nemám, že dostane infarkt, když bude muset vymýšlet pořád nové varianty pozvání. Já jsem tady chvíli pracovala v Mikulčicích na vykopávkách, pak mě zaměstnali jako domácí dělnici. Bylo ironií, že když jsem chtěla do Řecka, tak jsem musela tady podepsat papíry, že se v Řecku nebudu setkávat s žádnými emigranty z Československa. Takhle vypadá život, když se politika takto zamotá.“
„Domnívám se, že udržování tradic umožňuje vázat se k nějaké oblasti. A zároveň to také udržuje kontinuitu toho národa. Je důležité i pro malé národy, zejména pro ty malé národy, jako je český i řecký, si tyto tradice uchovat. Zároveň ale nebýt nacionalistou a uchovat si také nějaké znalosti o historii v kontextu celosvětové historie.“
Aikaterini Franc Sgourdeou se narodila na řeckém ostrově Samos 26. dubna 1935. Tatínek pracoval jako elektromechanik, maminka byla jako většina tehdejších žen v domácnosti. Pečovala o pamětnici a jejího staršího bratra. V roce 1943 otec zemřel za podivných okolností poté, co odmítl rozkaz italských okupantů, aby zvýšil výkon strojů v elektrárně k většímu osvícení ostrova. Po jeho úmrtí se maminka rozhodla odejít i s dětmi do Atén. Nebylo to snadné, protože loď musela plout přes minová pole. Pireus a posléze i Atény obsadili Němci. Rodině se nevedlo dobře a často se stěhovala. V roce 1961 získala Aikaterini Franc Sgourdeou stipendium pro doktorát na pařížské Sorbonně. Díky setkáním stipendistů se seznámila se svým budoucím manželem Zdeňkem z ČSSR. Po svatbě v roce 1965 přicestovala do socialistického Československa. I když jí republika uznala doktorát ze Sorbonny, ve svém oboru pracovala jen krátce a pak se stala takzvanou domácí dělnicí. Po roce 1968 režim zkomplikoval pamětnici cestování do vlasti i přesto, že měla stále platný řecký pas. Stala se pro něj podezřelou také pro svůj vysoký akademický titul, jemuž neodpovídalo její zaměstnání. V roce 1987 začala Aikaterini Franc Sgourdeou učit řečtinu. Postupně se jí podařilo vytvořit obor novořečtiny na Masarykově univerzitě a vybudovat rozsáhlou knihovnu zaměřenou na řeckou literaturu. Spolu s dalšími rozvinula propagaci nejen řeckého jazyka, ale také folkloru a kultury. V roce 2000 stála u zrodu Lycea Řekyň v České republice. Žije s rodinou v Brně a externě stále působí na Masarykově univerzitě.
