Jindřich Šídlo

„Jasně, já jsem nebyl napaden, já jsem se tam objevil jenom jednou. Teď nevím, jestli to byla středa, nebo pátek, jeden z těch dní, kdy ty zásahy byly velmi ostrý. My jsme tam šli, myslím, že to byl pátek, po škole se tam podívat. Samozřejmě o tom nesměli vědět rodiče, protože by nám to zakázali, nám bylo šestnáct, že jo. A já jsem neviděl přímo ten zásah na vlastní oči, protože jsme v okamžiku, kdy se tam ty policisti nebo esenbáci s těma bílejma štítama a bílejma přilbama, říkalo se jim šmoulové, mimochodem, podle tehdy velmi populárního seriálu v Československý televizi, kdy se jako začali blížit, tak my jsme utekli. To, že ty zásahy byly mimořádně tvrdý a protizákonný, často úplně brutální, jsme se dozvídali postupně, jednak teda z těch rozhlasů a samozřejmě se o tom psalo i v těch Lidových novinách. Ale dozvěděli jsme se to třeba o tři týdny později.“

„A váš strýc měl galerii. Byl jste na nějaké kulturní akci nebo vzpomínáte si na nějakou?“ – „Jasně, jasně. To byl nebo to je manžel maminčiny sestry Zdenek Hůla, akademický sochař. Mimochodem třeba autor památníku v Letech u Písku, jako velmi významná postava. A oni měli s bratrem první a jedinou soukromou galerii v Česku. Galerii H v Kostelci nad Černými lesy. Takže já si z toho konce... tam se pravidelně jezdilo, protože se tam odehrávaly takový společensko-kulturní akce, pravidelný setkání, vernisáže. Bylo to místo, kde já jsem poprvé viděl Několik vět, v červnu 1989. Mimochodem, ty akce se tam odehrávají dodnes, i když ta galerie vlastně už jako není, nebo není v té podobě, v který byla. Tak svýho času to bylo velmi významný místo výtvarného umění a řekl bych i společenskýho života. Já si pamatuju, já jsem tam byl třeba na Vánoce 1989, a to tam zrovna byl francouzský velvyslanec na návštěvě.“