Doma je tam, kde si to protrpíte
Miroslav Šik se narodil 7. března 1953 do rodiny Oty a Lilly Šikových. Jako malý na vlastní kůži zažil, co znamená být dítětem vysoce postaveného komunistického funkcionáře. To z jedné strany neslo nemalé výhody v podobě cestování či drahého západního oblečení, o kterém mohly děti běžných občanů Československa jenom snít. Situace se ale radikálně proměnila po srpnové okupaci roku 1968. Ekonom Ota Šik jakožto přední představitel obrodného procesu rozhodl, že se rodina, toho času pobývající na dovolené v Jugoslávii, do Československa nevrátí. První dny po invazi prožili Šikovi na soukromém ostrově Josipa Tita, a než se připravili k emigraci do Švýcarska, zapůjčili jim vládní vilu v Bělehradě. Odtud vedla cesta Šikových do Švýcarska. Emigraci nesl Miroslav zpočátku velmi těžce a během prvního roku neustále utíkal do Československa. Smířit se s osudem uprchlíka odmítl i jeho bratr Jiří, který se do vlasti vrátil natrvalo, aby ji však po dvanácti letech znovu opustil. Miroslav absolvoval basilejské gymnázium a po něm Spolkovou vysokou technickou školu v Curychu, kde vystudoval architekturu. Významným milníkem jeho profesní dráhy se stalo setkání s architektem Aldo Rossim, který jej na škole učil. Po získaném diplomu v roce 1979 působil jako vědecký pracovník na své alma mater. Již v průběhu osmdesátých let se kolem něho začal formovat proud takzvané analogické architektury, která klade důraz na soulad stavby s okolím bez vnějších efektů a kudrlinek. V letech 1990-1992 působil na Fakultě architektury ČVUT a od roku 2018 vede Ateliér architektonické tvorby na pražské AVU. Vedle architektury je jeho životním tématem hledání vlastních kořenů a identity. Dlouhodobý pocit, že nikam nepatří, vždy pramenil z toho, že ve Švýcarsku mu chybělo prožité dětství. Po pádu komunismu se sice do rodné vlasti vrátil, ale ne natrvalo. Střídavě žije ve Švýcarsku a v Čechách.