Milič Šimáně

* 1954

  • „Už po třech dnech, kdy jsem uměl říct jen ‚Ja und Nein‘, jsem dával do kupy auto, protože všichni mechanici byli na dovolené. Nedodělali tam jedno auto, které mělo sundanou hlavu z Opela. Měl jsem tu hlavu namontovat nazpět s ventily, rozvody dát, seřídit to a tak dále. To byl pro mě snad nejhorší den v životě. Byla tam mašina Bosch, kterou se to mělo seřídit. V životě jsem nic takového neviděl. V Čechách nic takového nebylo. Tak jsem si udělal dva dráty, žárovku, kontrolku na předstih. Motor jsem poslouchal uchem a točil s rozdělovačem, jak poběží nejlíp v těch otáčkách, utáhl šroub, a takhle jsem to šel projet. Takže podařilo se to, ale bylo to hrozný, hrozný, hrozný.“

  • „Otec nesměl dělat učitele, musel dřít na stavbách nebo potom v cihelně. Celou rodinu to deprimovalo, v jakém prostředí skončil. Neměl se tam s kým bavit. V cihelně byli nádeníci, cikáni nebo kriminálníci. Měl to tam těžký. Tímto okolím byl jeho poslední rok života opravdu velice truchlivý. Lidé se nám vyhýbali, jako bysme byli prašiví. Přecházeli na druhou stranu ulice. I moji kamarádi mi říkali, že k nám nesmí na návštěvu. Buďto se báli, nebo jim to táta doma zakázal. Nebylo to tak jednoduchý. Takže komunisti ne. To mi nesmí přejít přes práh.“

  • „Na Potštejně jsme měli letní tábory a někdy tam měl dva, tři turnusy za sebou, takže my jsme byli dva měsíce v přírodě. Dva měsíce se člověk pořádně neumyl. Přijel domů černej, a konečně vana a teplá voda. Takže krásný dětství, krásný mládí, perfektní. Otec byl velice tolerantní. Já jsem mu musel v pubertě asi taky dávat zabrat. Zvládal to bravurně. Takže chybí nám tady. Chybí nám dodnes a je škoda, že to takhle dopadlo.“

  • „Ještě k Dubečnu, jak to tam znárodnili. Moje babička měla strejdu Vaška, který miloval koně. Já jsem byl malý a znám to jen z vyprávění. Jak mu odvedli koně, statek pryč a tohle všechno, tak spáchal sebevraždu. Teď katolická vesnice a nesměl být pohřben na hřbitově v rodinné hrobce, ale někde u zdi. Pokaždé, když tam jedem na podzim na Dušičky, tak to člověk prožívá.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Heubach, Německo, 05.03.2021

    (audio)
    délka: 02:02:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Heubach, Německo, 17.03.2021

    (audio)
    délka: 02:10:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vždycky s čistým štítem, nevzdat se a nezradit

Milič Šimáně se narodil 14. prosince 1954 v Náchodě. Jeho otec Jiří Šimáně, přezdívaný Šíp, se podílel na poválečné obnově Junáku v Náchodě a v roce 1947 se stal ve svých devatenácti letech údajně nejmladším okresním velitelem Junáku v Československu. Po nástupu komunistického režimu byli i s manželkou Vlastou perzekvováni a nemohli vykonávat svá učitelská povolání. Jejich děti, Milič i Dagmar, pak měly potíže s přijetím na studia. Návrat ke školství rodičům umožnili až v roce 1960, kdy nastoupili do Základní devítileté internátní školy pro neslyšící Hořičky. Po obnově Junáku v roce 1968 se otec opět stal okresním velitelem a Milič Šimáně rádcem prvního oddílu. S nástupem normalizace byl nejen znovu rozpuštěn skaut, ale otec opět musel opustit své učitelské povolání, pracovat v dělnické pozici a jako nepřátelská osoba se dostal do hledáčku StB. Ráno 11. listopadu 1975 byl Jiří Šimáně nalezen mrtev na svém pracovišti v cihelně v Miskolezech u České Skalice. Jeho smrt je dodnes obestřena podivnými okolnostmi. Milič Šimáně se také snažil postavit režimu a několik let po České Skalici tajně roznášel informační letáky a rovněž sabotoval výrobu v národním podniku MILETA v Hořicích. Nakonec v roce 1982 emigroval se svou manželkou a dcerou do Spolkové republiky Německo. Do Československa opět přijel až po pádu komunistického režimu v roce 1990. Podruhé se oženil a v Německu už zůstal. V květnu 2013 se účastnil slavnostního odhalení pomníku svého otce na Městském úřadě v České Skalici pořádaném junáckým střediskem Jiřího Šimáně Šípa.