Vojtěch Šimek

* 1924

  • „Nevím, jak dlouho jsme byli v Krnově, ale co se stalo. Najednou tam přímo do věznice spadla bomba z letadla. Údajně to bylo ruské letadlo, které si ulevilo od bomby. Jenomže jak to tam spadlo na tu část, kde jsme nebyli, my jsme byli na levém a ostatní vězni byli na druhém konci té budovy. My jsme se tam začali dusit, protože jak tam spadla ta bomba, tak se zvedl prach a všechno možný. Dusili jsme se. Mlátili jsme na dveře, aby někdo přišel a pustil nás ven, že nemůžeme dýchat. A to trvalo asi hodinu, než se Němci vzpamatovali. Obklíčili věznici kolem dokola z venku. Chudáci Poláci tam byli nejvíc zabití. ‚Mamko moja!‘ vždycky křičeli, protože někteří byli těžce zranění. ‚Všichni ven!‘ Tak jsme museli všichni ven, měli nás obklopený a museli jsme to odklízet, ty zraněné.“

  • „Jak dlouho jsem tam ležel s tím skvrnitým tyfem, pořádně dnes nevím. Pamatuji si, že jsem se jednou probudil z horečky skvrnitého tyfu, koukám se kolem a byl jsem hluchý a neměl žádné vlasy. To mi všechno odpadlo, ale později jsem to zase nabyl. Díval jsem se okolo a ti druzí vězni něco říkali a mávali rukama, nevěděl jsem, co se děje. Ukazovali ven, tak jsem se vyšplhal po čtyřech k východu. Místo gestapáků na těch postech, co tam byly v Malé pevnosti, už stáli naši četníci. Uvědomil jsem si, že už je převrat.“

  • „Potom se stalo to, že jsme šli do lesa hledat to spojení. V tom lese jsme potkali ještě asi dva a jednoho Rusa. Oni tehdy Němci obklíčili celý les a pustili tam psy, aby tam někoho našli a chytli, protože tam bylo hodně přechodů k partyzánům. Před psem se neschováte. Utíkali jsme. Vylezli na strom a pes štěkal pod stromem. Tak nás tam chytli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 08.04.2014

    (audio)
    délka: 54:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jarda mi říkal: Nejezdi, v Praze se ještě bojuje. Jenže on zůstal a umřel na tyfus.

 Šimek Vojtěch
Šimek Vojtěch
zdroj: Paměť národa

Vojtěch Šimek se narodil 22. dubna 1924 v Bludově u Šumperku. Vojtěch vychodil obecnou a měšťanskou školu, cvičil v Sokole. Ihned po ukončení základního vzdělání musel nastoupit k práci na statku u bludovského zámku, který byl v německé správě. V roce 1943 se s kamarády Weiserem, Jaroslavem Špičkou a Jaroslav Plhákem rozhodli odejít na Slovensko k partyzánům. Zbraně si nejprve chtěli opatřit u mlynáře Huberta Habermanna. Vojtěch se v noci vloupal do stavení, ale zbraně nenašel. Druhý pokus byl úspěšný, německému správci statku Korkyšovi Vojtěch ukradl loveckou pušku. Tu kamarádi vyměnili za revolver. Vyrazili na podzim roku 1943. Úspěšně se dostali do Bílé. Snahu kontaktovat partyzány ukončili asi po třech týdnech němečtí vojáci, kteří obklíčili les a pustili do něj psy. Chlapce zajali a věznili v Krnově, kde Vojtěch prožil zasažení vězení bombou a musel uklízet se spoluvězni následky výbuchu. Prošel vězeními v Opavě, Brně a brutálními výslechy na gestapu v Šumperku. Všechny čtyři odsoudili k zajištění do konce války a odvezli do Malé pevnosti v Terezíně. Vojtěcha internovali na čtvrtém dvoře. Každý den chodil spolu s dalšími vězni do Litoměřic do podzemní továrny. Byl klasický árijský typ, a tak měl vždy oproti svým kamarádům výhody. V továrně nemusel pracovat, nosil ostatním vodu. Koncem války onemocněl skvrnitým tyfem. Po osvobození ho ruští zdravotníci převezli do bývalého ghetta. Ihned se přihlásil do transportu do Poděbrad, odkud se dostal do Zábřehu, a nakonec zpět domů.