Jarda mi říkal: Nejezdi, v Praze se ještě bojuje. Jenže on zůstal a umřel na tyfus.
Vojtěch Šimek se narodil 22. dubna 1924 v Bludově u Šumperku. Vojtěch vychodil obecnou a měšťanskou školu, cvičil v Sokole. Ihned po ukončení základního vzdělání musel nastoupit k práci na statku u bludovského zámku, který byl v německé správě. V roce 1943 se s kamarády Weiserem, Jaroslavem Špičkou a Jaroslav Plhákem rozhodli odejít na Slovensko k partyzánům. Zbraně si nejprve chtěli opatřit u mlynáře Huberta Habermanna. Vojtěch se v noci vloupal do stavení, ale zbraně nenašel. Druhý pokus byl úspěšný, německému správci statku Korkyšovi Vojtěch ukradl loveckou pušku. Tu kamarádi vyměnili za revolver. Vyrazili na podzim roku 1943. Úspěšně se dostali do Bílé. Snahu kontaktovat partyzány ukončili asi po třech týdnech němečtí vojáci, kteří obklíčili les a pustili do něj psy. Chlapce zajali a věznili v Krnově, kde Vojtěch prožil zasažení vězení bombou a musel uklízet se spoluvězni následky výbuchu. Prošel vězeními v Opavě, Brně a brutálními výslechy na gestapu v Šumperku. Všechny čtyři odsoudili k zajištění do konce války a odvezli do Malé pevnosti v Terezíně. Vojtěcha internovali na čtvrtém dvoře. Každý den chodil spolu s dalšími vězni do Litoměřic do podzemní továrny. Byl klasický árijský typ, a tak měl vždy oproti svým kamarádům výhody. V továrně nemusel pracovat, nosil ostatním vodu. Koncem války onemocněl skvrnitým tyfem. Po osvobození ho ruští zdravotníci převezli do bývalého ghetta. Ihned se přihlásil do transportu do Poděbrad, odkud se dostal do Zábřehu, a nakonec zpět domů.