Ludmila Šimíčková

„V devětašedesátém když [kněz Antonín Huvar] přišel do [Velké] Bystřice, tam musel především dát faru do pořádku. A taky zajímavý postřeh. Byla jsem ještě s jedním mužem z Oder, projektantem, protože se vědělo, že to tam je nějak zanedbané, tak se to šlo obhlížet. A to byla první návštěva a předtím, než se tam [kněz Huvar] přistěhoval, tak šly napřed auta s materiálem, cihlami, pískem a takovým. První reakce jednoho z farníků, říkal: ,Tož nevím, asi je to nějaký blázen, když napřed posílá materiál a potom teprve se přistěhuje.' No ale potom, že vlastně z ničeho, neznal tam nikoho a začalo se velmi radikálně [opravovat]. A to bylo pozitivní, že ti, kdo byli jeho přáteli na Fulnecku, Lukavec a tak, ti spolupracovali.“

„To byla éra! Zbavit se lidí, kteří nešli v jejich linii. Zpočátku nás chtěli vystrnadit k těm Pastrnkům, tam nahoru, ale tam byla cesta blátivá, to nebyly žádné dlážděné chodníky, ani žádný šutr. Tatínek říkal, jak já tam budu chodit v noci? Potom od toho upustili, nevím, v kterém roce to zrovna bylo, ale chtěli nás jednak vystěhovat, ale potom ho chtěli zbavit úřadu úplně. A protože maminka byla invalidní a nebyla zaměstnaná nikde, tatínek invalidní, tak to byla velice těžká doba, ale bylo velké štěstí nebo božím zásahem se stalo, že se nás zastal soused. Co by dělali s náma, přece jen, že by na tom měli vinu, že bychom byli bez prostředků, takže ho tam nechali. Možná proto také, že tatínek žil poštou, to byla jeho velká láska, ale samozřejmě to dělal velmi poctivě, takže tam byla záruka, že by asi tam lepšího nedostali.“

„Byly to smutné časy pro ty lidi, pro ty německé usedlíky. Ale je pravda, že pochází z tama [z Vražného] jeden kněz, který je v Západním Německu na křižovatce směrem na Jeseník, ještě jsme s ním v kontaktu. Vzácný člověk. A vzpomínal na to, on měl asi pět let, když odcházel, že je soustředili někde poblíž na tu křižovatku nějak o půlnoci, a z tama je odváželi do Suchdolu k vlaku, naložili je do vagónů, ale to nebyly takové, jaké známe my teď. Byly to většinou otevřené vagony, anebo takové, které asi nebyly pro lidi zrovna připravené. A stalo se, že třeba v Německu, když přišli, zastavili v nějaké stanici a některé vagony odstavili a jelo se dál. Takže lidé z jedné vesnice, dokonce říkal i dva roky, se hledali, než zjistili, kde byli rozmístění. A ten jejich příchod byl možná ještě těžší, než to rozloučení, protože říšští Němci je nepřijali. Považovali je za české Němce, nebo opačně, protože mentalita jejich a naše, těch, kteří v blízkosti bydleli v těch českých obcích, byla vlastně skoro stejná.“