„My jsme věděli, že tam jsou. To jsme věděli, protože... nevím, jak Jolanka nebo Boris. Ti byli mladší. Já jsem to věděla, protože já jsem byla taková... když jsem seděla na gauči, tak mně ty ruce vlezly do tý díry, to zaprvé. Zadruhé jsem je viděla. Jednou jsem šla v noci na záchod z ložnice a zrovna vylejzal docent Krajina. Když já jsem měla příušnice, tak seděl u mě a krmil mě. Anebo večer jsme hráli hry, společně. My jsme věděli, že tam je někdo, o kom nesmíme říct nikde, že tam cněkdo je. Byli jsme prostě taková rodina.“
„V osmačtyřicátým roce ráno v půl šestý sem přišli estébáci, jo, četníci teda český, estébáci, zavřeli ho, odvezli ho. V půl osmý tady už byli zase z toho... z pošty a odpínali telefon. Takhle byl připravenej ten reakční puč, jak říkali, že reakcionáři připravovali puč. A když ho tady zavřeli, dovezli do Laufrovky, to tady byla věznice v Lauferově ulici, tak říkal děda, že už tam bylo úplně nabito, co už to všechno komunisti tam svezli.“
„No tak ti můžu říct, že jsme byli zrovna ve Veselí na chatě, my tam měli takovou chatičku ve Veselí. A byla tam zrovna u mě sestra s dítětem a neteř druhá, od bráchy holka. No bylo nás tam jak psů. A najednou přijel švagr, od Jolanky manžel, a říkal, že je okupace, že nás okupujou. My jsme říkali: ‚Němci, že jo?‘ Tam byl naprostej klid, to bylo takový údolíčko, to bych vám doporučovala, abyste se tam šli podívat, to je nádherný údolíčko. A tak jsme tomu nevěřili, oni říkali: ‚Ne, Rusové.‘ On nás naložil všechny do jednoho auta a jeli jsme a tady jsme potkávali ty tanky, že jo, jsme potkávali. Tadydle pod Ještědem na Záskalí, tam stálo dělo namířený na Ještěd, protože nevěděli asi taky Rusáci, co to je, že jo.“
„V životě nic nezkusili, a tak to zkoušeli na druhejch. Oni že jsou hrdinové a tohle že jsou jenom Němci. Já abych řekla pravdu... já mám ráda Čechy. Já mám strašně ráda Československo. Neexistuje krásnější země, než je Československo, dneska teda Česko, ale Slovensko k tomu patří. To já jsem milovala. Ale nenávidím víc, abych řekla pravdu, komunisty než Němce. Protože Němci byli nepřátelé, chovali se k nám jako k nepřátelům. Kdežto komunisti byli naši lidé. A ty se chovali příšerně, někteří. Když vidím v televizních novinách třeba staré vojáky, kteří bojovali za republiku, teprve po osmdesátém jim začli projevovat trochu úcty. Předtím je pronásledovali, šikanovali. To já nemůžu nikdy odpustit.“
„Čurda, ten se schovával nejdřív na jevišti. Tam ve škole bylo jeviště a sál velkej a přes léto vždycky ve škole byla ozdravovna z Prahy nebo odkud to byli... A byly tam postele, byly tam matrace a ty se vždycky vyrovnaly na jeviště, že jo, po létě. Tak se tam schovával mezi těma matracema.“
Hana Šimonová se narodila 31. prosince 1929 ve Veselé nedaleko Rovenska pod Troskami do rodiny Karla Hlaváčka. Její otec byl ředitelem školy a během druhé světové války se zapojil do domácího odboje. Ve škole ve Veselé, kterou rodina obývala, se tak skrýval učitel a skaut Karel Čurda, jeden z vůdců odboje Vladimír Krajina a Božena Vlčková, který byla židovského původu a zároveň manželka generála Vlčka. Vedle toho Karel Hlaváček pomáhal zajistit úkryt parašutistům ze skupiny Antimony. Dne 15. ledna roku 1943 Karla Hlaváčka zatklo gestapo. Zatímco lidem ukrývaným ve škole ve Veselé se podařilo uprchnout, úkryt parašutistů byl prozrazen. Karel Hlaváček uzavřel dohodu s gestapem. Za to, že přivedl nacisty k ukrývaným partyzánům do Rovenska pod Troskami, obdržel závazek, že Rovensko a okolní vsi nestihne osud Lidic či Ležáků. Dopadení parašutisté František Závorka a Lubomír Jasínek si vzali život, o sebevraždu se později pokusil i Karel Hlaváček. Nakonec byl do konce války vězněn v terezínské Malé pevnosti. Matka zůstala sama s pěti dětmi, dalších perzekucí byla rodina ušetřena. Po válce se rodina přestěhovala do Liberce. Její otec byl zatčen i během komunistického puče roku 1948. Hana Šimonová pracovala celý život ve stavebnictví, věnovala se vysokohorské turistice a zůstala věrná skautskému hnutí. Zemřela 12. července 2022.
