Ctibor Šindar

* 1955

  • „Ti vojáci mě vzali na vlakové nádraží, tam mě zavřeli do nějakého malinkého pokoje. Někdy o půlnoci tam přišel nějaký voják s psacím strojem. Začal se mě vyptávat na spoustu věcí, na které jsem mu odpovídal, a psal. Pak mě nechali vyspat a hned ráno mě vzali do auta a odvezli do dětského domova Vodňany. Byl jsem tam jako normální dítě bez rodičů. Nic jsem nevěděl o [své] rodině. Musel jsem se nějak přizpůsobit, tak jsem se přizpůsobil klukům, co tam byli. Nikdo mi nic neřekl. Najednou přišli nějací novináři, udělali se mnou rozhovor a zase odešli. Pak začal školní rok, tak mě odvezli do jiného dětského domova, kde jsem měl chodit do školy. Byl jsem tam asi pět dní a zase mě vzali zpátky a odvezli do dětského domova Vodňany. Druhý den mi řekli, že pojedu za rodiči. Byl jsem velmi šťastný.“

  • „Narodila se nám holčička. A i s tou dvouletou holčičkou jsme se pak jeli podívat do Čech. A líbilo se mi tam. Ta změna za čtyři roky byla úžasná. Česko z toho smutku, závoje špíny a všeho, co bylo vidět, bylo najednou čisté a krásné. Karlovy Vary úplně změnily svoji tvář. Ty domy začaly být barevné. V Žatci, v Lounech a v Praze – všude byla vidět taková ta obrovská změna. A hrozně se mi líbilo, že Češi jsou najednou takoví, jako by spali celou zimu a pak najednou přišlo jaro a všechno rozkvetlo. Úžasné. Opravdu se mi to líbilo a manželce taky. A tak jsme se vrátili do té Venezuely a manželka mi najednou zavolá a říká: ‚Já prodávám všechno, jedeme do Evropy a budeme tam žít.‘“

  • „Všichni, kteří byli u té závory, podskočili a začali utíkat. Otec utíkal za nimi. Já jsem se ale podíval na toho oficíra, který vytáhnul zbraň a střílel do vzduchu. Zůstal jsem stát. Nemohl jsem se ani pohnout. Koukal jsem se, jak dva vojáci se samopaly na levé straně silnice utíkají k [mé] rodině. Možná šest sedm osm metrů od nich spustili palbu a já jsem se jenom koukal, jak střílí do [mé] rodiny. Viděl jsem, jak skoro všichni byli na rakouské straně a schovali se za jedno auto. Bratr dostal střelu do nohy a spadl. Ten, který do něj střílel, uklouzl přes kostky – tam byly takové ty dlažební kostky – a spadl mu samopal. Bratr se krok vrátil, vzal mu ten samopal a otec řval na druhé straně: ‚Nech to ležet! Zabijou tě!‘ Tak to [bratr] zahodil a utíkal dál. Ten strážník, co ležel na zemi, tu zbraň vzal a střílel dál. I na rakouskou stranu.“

  • „Kde jsem doma? To je otázka, kterou si pokládám skoro denně. Jsem dítě světa. Nevím, jak to říct jinak. Žili jsme i v Rakousku, ve Švýcarsku, ve Venezuele i v Čechách. A kde jsem doma, to je velmi těžko říct. Obě země [Venezuela a Česko] mi daly i vzaly hodně. Ale můj domov je jak v Čechách, tak ve Venezuele. Já nemůžu nijak říct, kde je lépe a kde je hůř. To je nesmysl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.02.2019

    (audio)
    délka: 01:44:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 26.03.2019

    (audio)
    délka: 31:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěl jsem jim poděkovat za to, jak špatně stříleli

Pasová fotografie
Pasová fotografie
zdroj: archiv pamětníka

Ctibor Šindar se narodil 20. května 1955 ve Venezuele jako nejmladší dítě do rodiny českého truhláře Karla Šindara a Polky Olgy Mirkové. Značnou část mládí prožil Ctibor na cestách mezi Evropou a Venezuelou. S rodinou chvíli žili ve Švýcarsku nebo v Rakousku. Roku 1961 byl s rodinou zadržen při vstupu do Československa a měsíc držen ve věznici v Ruzyni. Po propuštění žila rodina v Třeskonicích a na Jáchymovsku. V srpnu 1967 Karel Šindar s ženou, dětmi a malou vnučkou za dramatických okolností utekl přes hraniční přechod do Rakouska. Ctibor byl zadržen a sledoval, jak je do jeho rodiny stříleno celníky. Měsíc po útěku jeho rodiny prožil v dětských domovech v Československu. Poté se s pomocí Červeného kříže a novinářů dostal do Rakouska, kde se znovu setkal s rodinou, která naštěstí vyvázla pouze se zraněními. Společně se přestěhovali opět do Venezuely, kde se Ctibor začal živit v rodinné truhlářské dílně. Zde se také poprvé a podruhé oženil. Z každého manželství má jedno dítě - staršího syna a mladší dceru. Společně se svou druhou ženou se po roce 1996 stěhuje do České republiky, kde žije dodnes.