„Zakládalo se Občanské fórum [OF], byla jsem spolupracovníky navržena do čela. Přijala jsem to, jenže jediné, o co měli moji spolupracovníci a členové OF naší organizace zájem, bylo, abych se postarala, ať vyhodí ředitele. ‚Je to komouš,‘ říkali. Oponovala jsem: ‚Víc jak polovina lidí v téhle organizaci jsou lidé, kteří projevili nesouhlas s anexí v roce 1968, vyloučili je ze strany nebo měli jiné politické problémy. Přijal do práce všechny lidi se znamením, které by jinde nevzali. Včetně mě, v západních Čechách bych nikdy právníka dělat nemohla.‘ Kromě toho to byl vynikající stavař. Říkala jsem: ‚Prosím vás, tak mu to řekněte vy sami, že má odejít. Já proti němu nic nemám.‘ Vydržela jsem v čele OF jen asi tři nebo čtyři dny.“
„V roce 1985 jsem byla na noční, šla jsem na toaletu, tekla tam voda ze stropu. Uklouzla jsem a praštila se hlavou o kovové trubky. Zůstala jsem chvilku v bezvědomí. Pak jsem vyšla a říkala ženským, že mi je zle, točí se mi hlava, aby zavolaly mistra, že potřebuji doktora. Mistr Blažek přišel a spustil: ‚Tak tobě je zle a potřebuješ doktora? Nic takového!‘ Jak to řekl, zvedla jsem se a práskla sebou na zem. Začal do mě kopat: ‚Koukej vstát! Neválej se tady!‘ Přiběhl jeho pomocník, taky do mě kopal, přidaly se ženské od linky. Říkaly: ‚Ona to jen simuluje, nic jí není.‘ Byla jsem v šoku. Po chvíli mistr viděl, že to není fixírování. Zvedli mě a zavolali záchranku. Doktor řekl, že to je asi otřes mozku. Mistr mu ještě řekl: ‚Ne abyste napsali, že to je pracovní úraz.‘ V nemocnici mi doktor poradil, ať jdu k psychiatričce. Vylíčila jsem jí, jak se ke mně chovali. Řekla: ‚Napíšu vám nemocenskou, můžete být doma, jak dlouho budete potřebovat.‘ A řekla mi, že bych měla změnit zaměstnání.“
„Posledním impulsem k jeho vystřízlivění byla situace rodiny Jonášových v Tvrdoslavi, kde jsme bydleli. Jejich statek byl vedle nás. Pana Jonáše zavřeli, protože pašoval do Německa. Na statku zůstala jeho žena, taková drobounká paní se dvěma malými dětmi a čtyřmi starými rodiči – svými a svého muže. Reakce komunistů na zavření jejího muže byla taková, že statku vypsali tak vysoké dodávky, že je nikdy nemohl splnit. Počítali, že o ten statek přijde. Pamatuji si, že se celá vesnice skládala na ty její odvody, aby jim dokázala dostát. Otec jezdil do Prahy a snažil se dostat pana Jonáše z vězení. Argumentoval tím, že není možné, aby tam jeho žena žila se čtyřmi starými rodiči a dětmi a obhospodařovala statek. Právě ty reakce, se kterými se setkal, ho asi přiměly k vystřízlivění. Pamatuji si – byl hrozný řečník – že se před barákem bavil s chlapy a říkal: ‚Tohle jsme nechtěli.‘“
Marie Šírková se narodila 19. května 1946 v Nemilkově u šumavských Velhartic. Její rodiče se seznámili na nucených pracích v Německu, otec pocházel z chudé rodiny z Nemilkova, matka byla Ukrajinka. Otec Josef Šírek byl předválečný komunista, věřil, že chudým přinesou komunisté lepší život. Se svou otevřeností ale narazil, přišel o místo ředitele traktorky, přesto se později zastával perzekvované rodiny statkáře ze vsi, kde žil. Matka Marie Kovaljuk byla z vesnice Marjevka v centrální části Ukrajiny, oba její rodiče byli z bohatých statků. Komunisté však rodině majetek sebrali, otce poslali do zlatých dolů a zbytek rodiny na Donbas. Během hladomoru se vrátili do rodné vesnice. Marie Šírková studovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, avšak nedokončila ji kvůli nemoci syna Martina (1967), byla svobodná matka. Díky tomu, že její matka pocházela ze Sovětského svazu, považovala tuto zemi také za svou vlast. Názor změnila v roce 1968 po srpnové okupaci. Její matka uvěřila sovětským dezinformacím, bratranec sloužil v okupační armádě. V roce 1971 nastoupila Marie Šírková jako dělnice do Sola Sušice, Právnickou fakultu UK vystudovala dálkově v letech 1975–1980. Už během studia radila kolegům v pracovních sporech a sušickým disidentům, jak obelstít Státní bezpečnost (StB). V roce 1980 podepsala petici, která žádala, aby se na muzeum na sušickém náměstí vrátila pamětní deska s poděkováním americké armádě za osvobození města. Státnici v roce 1980 skládat nesměla, z právnické fakulty byla podmínečně vyloučena. Složila ji o rok později díky tomu, že se tehdejší děkan pražských práv Josef Mečl odmítl podrobit komunistickému diktátu. Práci v oboru však nenašla, dál pracovala jako dělnice v podniku Solo. Zde zažila šikanu nadřízených a po incidentu, kdy se jí udělalo špatně a šéf i kolegyně do ní na zemi kopali, se ze Sušice odstěhovala do Ústí nad Labem. Díky vstřícnému řediteli investorsko-inženýrské organizace v Ústí nad Labem, která zastupovala stát jako investora, tu mohla začít pracovat jako právnička. Po listopadu 1989 krátce vedla Občanské fórum v ústecké pobočce podniku, zklamalo ji ale, že kolegy zajímalo jen to, jak sesadit ředitele, jenž přitom za režimu zaměstnal řadu lidí, kteří by jinak práci v oboru kvůli politickému škraloupu nenašli. Začátkem 90. let vstoupila do Komory komerčních právníků, zafčala pracovat jako samostatná právnička. Jejími klienty byli hlavně restituenti. I v důchodu (2024) poskytuje právní služby, především chudým lidem v kauzách, kde cítí nespravedlnost.
Fotografie z doby, kdy Marie Šírková podepsala petici za navrácení pamětní desky na sušické muzeum. Vlevo kamarádka ze Sola Zdena Soukupová, uprostřed sestra Anna, vpravo pamětnice
Fotografie z doby, kdy Marie Šírková podepsala petici za navrácení pamětní desky na sušické muzeum. Vlevo kamarádka ze Sola Zdena Soukupová, uprostřed sestra Anna, vpravo pamětnice
