Olga Sitařová

O. S.: „Já jsem pracovala ve válcovnách ve vstupní kontrole, tam jsem dlouho byla. No a pak jsem dlouho marodila, já jsem měla nějakou pankreatitidu, zánět, že to nešlo už dělat. Takže jsem v důchodu.“ Tazatel: „Tady ale v Chomutově byl po válce – tady byli Němci vlastně, který pak vystěhovali – tady byl takový docela neutěšený život, ne?“ O. S.: „No tak já nevim. Manžel byl muzikant, ten vyhrával, chodil hrát, od mládí, od patnácti let hrál v dechovce a tady pokračoval, kde co bylo, na soutěže jezdili do Prahy i za hranice.“ Tazatel: „A on se tim živil?“ O. S.: „Ne, neživil, on jezdil autem, on jezdil dálkovym autem, jezdil za hranice....“

O. S.: „Já nemůžu říct, že jsme byli chudí, měli jsme všechno. Měli jsme co jíst... Do školy jsme chodili, na různý výlety jsme jezdili, jako to tady je ve škole. Někam jsme na výlet jeli nebo závody všelijaký. Já jsem tam bídu nepoznala. Až potom ty banderovci, když řádili, tak to bylo ošklivý.“ Tazatel: „Jak si na to vzpomínáte, na ty banderovce?“ O. S.: „No zle, protože já jsem jako třeba byla sama a nemohla jsem zamknout dveře, a oni přišli a říkají: »Ty se nebojíš?« A já: »No nebojim, dyť mě hlídáte.« Protože to nebylo možný. Kdyby našli tam tu Polačku, tak nás vypálili, pozabíjeli, takhle oni to dělali. Tak některý lidi tam zkusili. Měli to vošklivý, který byli takový třeba míchaná rodina.“ Tazatel: „Ale vám nijak neublížili?“ O. S.: „Mně neubližovali.“ Tazatel: „A ta Polka, manželka vašeho bratra, ta se ukrývala tam?“ O. S.: „No, ta se musela odstěhovat do města, do toho Dubna, oni (banderovci) tam nebyli, ve městě. U nás byly takový veliký lesy a oni tam měli vykopaný zemljanky a tam bydleli. Chodili po vesnicích, brali kdeco. Třeba přišli a vzali jalovici, aby měli jídlo. Všechno, co bylo – obilí a takhlenc, v noci. Ve dne, když už tam potom byli Rusové, ve dne přišli Rusové – Rusové taky chtěli, to bylo všelijaký. No, to bylo válečný.“

O. S.: „Nebylo to pěkný, zima, my šli do bytu až na Slovensku, to bylo všechno rozbitý, takže jsme bydleli v zemi pořád, nějaký zemljanky, to bylo něco takovýho, no a tak jsme byli pořád oblečený, protože pršelo, sníh padal, takže to bylo všelijaký.“ Tazatel: „A vy jste byly oddělený od mužů?“ O. S.: „Nebyly, ne, to bylo všechno v jednom, to nebylo možný rozdělit, to v týlu to rozdělili, ale já jsem byla na přední linii, tam, co byl voják – já jsem byla taky voják. Já jsem musela dělat to co voják, pušku jsem musela nosit, na stráži jsem musela stát, a co dostal voják, to jsme dostaly my (ženy).“ Tazatel: „Musela jste někdy někoho zastřelit?“ O. S.: „Ne, no musela bych, kdybych to..., ale já bych nezastřelila asi. Ale střílela jsem dobře, my jsme musely střílet, musely jsme se naučit střílet, ale já nevim, jestli bych někoho... Ani jsem neměla příležitost střílet.“

„No a my jsme tam z vesnice, asi čtyři ženský, no já jsem byla ještě holka, my jsme se tam za nima jely podívat. Vezly jsme jim buchty, dyť to znáte. Vezly jsme jim buchty do toho Rovna, no a právě tam jsem uslyšela, protože jsme byly od nás, z naší vesnice čtyři holky, který jsme tam šly do armády, a tamty druhý ne, ty byly doma. No a my jsme tam přišly a oni řikali, že je nábor i děvčat. Já jsem řikala – no proč bych byla doma, když tady řáděj banderovci? Aspoň se dřív dostanu do Čech. Tak proto jsem se šla zapsat do toho Rovna, byla jsem u doktora, byla jsem zdravá, no tak jsem se zapsala a potom pro nás přijelo auto a odvezli nás do tý armády už za frontou, protože ta fronta už šla, do Sadagury do Rumunska a tam nás teprve oblíkali a tam jsem chodila do kurzu, protože mě vybrali jako radistku, tak jsem byla jako radistka. No tak jsem se učila tu morseovku, no a cvičily jsme přitom a odjely jsme na frontu.“