profesor Jan Skalla

„Ani jsem nevěděl, že ta karta existuje. Podle norimberských zákonů jsem míšenec prvního stupně čili padesátiprocentní Žid. Někdy koncem roku 1944 nebo 1945 se začalo říkat, že už i tito míšenci taky půjdou do transportu. Pokud někomu bylo třeba patnáct, tak ti už do toho Terezína jeli. Ale říkalo se, že teda půjdou i tito malí. Táta už dokonce v Terezíně pro mě schraňoval chleba, ale maminka měla domluvené s místním policajtem, že než jí přinese předvolání do transportu, tak hodinu předtím dá vědět. A v tom případě by mě máma sebrala a přešla by do ilegality. Měla smluveno v nějaké hájovně, že by se tam schovala do konce války, ale z toho žádnou vzpomínku nemám, to znám jenom z vypravování.“

„Někdy koncem roku 1944 šel otec do transportu do Terezína a tam už zůstal, protože se blížil konec války. Táta měl tu výhodu, že maminka byla křesťanka, takže on byl v té druhé kategorii lidí ze smíšených manželství, kteří nešli rovnou do Osvětimi nebo do Treblinky, kde je většinou zamordovali. On v tom Terezíně sloužil jako lékař. Byla to taková medicína, táta říkal, že maximálně tam měli aspirin, někdy ani to ne. V rámci možností se prostě starali o nemocné. Koncem roku 1945 se už Němci rozkládali, tak tam přišly transporty z východu, protože se nacisti snažili zamést za sebou stopy. Vozili vězně dál od fronty, takže do Terezína taky přijelo několik transportů [lidí] ve velice špatném stavu. Táta říkal, mrtví i živí. Co bylo nejhorší, v Terezíně vypukl skvrnitý tyfus. Táta se to tam s těmi doktory snažili vyléčit. Byl tam jeden starý holandský doktor, který s tím tyfem měl zkušenosti, protože jinak to neznali. Takže vždycky, když skončili práci, tak vybíral tátovi z oděvů vši, protože tyfus přenášejí. Díky tomu táta tyfus nedostal. Po osvobození tam přijeli lékaři a sestry z Bulovky, vedl to velice známý profesor, a táta už mohl jet domů, což mu teda povolili, protože už tam měli personálu dost, a akorát se nevědělo, jestli tím tyfem je nakažený, nebo ne. Přijel do Světlé nad Sázavou a tam vlastně je moje první vzpomínka na něho. Mně byly dva roky, on byl v izolaci nahoře v takovém pokojíčku. Já jsem měl přísně zakázáno za ním chodit, takže první, co jsem udělal, že jsem tam za ním vylez. To si právě pamatuju, že táta seděl na posteli, hubený, a křičel na mě, abych okamžitě šel pryč. Rozbrečel jsem se a někdo mě uklidil do bezpečí.“