Roman Skamene

„Každou chvíli tam [vymahači] přišli nebo si vzali z kasírtašky prachy, třeba 10 nebo 15 tisíc, on si je vybral a za dva dny přišli znovu, tak nás pomaloučku ničili. Ani to nepočítali. Vyndali prachy, nažrali se. Nemohl jsem nic dělat. Chlastali tam. Nebo si tam přivedli děvky. Takhle mě pomaloučku drtili a drtili a ničili. To bylo každou chvíli, třeba obden. Když je napadlo, šli se k nám najíst a sebrat si nějaké prachy.“

„Dostali jsme se do takových problémů, že jsme neměli na provoz restaurace, na nákup jídla. Už to bylo v hrozném stavu, neměli jsme peníze. Jeden takový pseudo-kamarád řekl: tamhle mám kamaráda, on ti půjčí. Nechtěl jsem jít k lichvářům, ale byli jsme na tom velmi špatně, myslel jsem, že za pár měsíců to splatíme. Zachránili jsme se, ale pak jsme nemohli platit bance a k tomu ještě lichvářům. Nějak to nešlo. Půjčili jsme si 200 tisíc, není to vlastně moc, v dnešní době, v tu dobu to bylo víc. A nemohli jsme to splácet. Ono to pokračovalo a pokračovalo. Mně byl podezřelý jeden od začátku, byli to takoví dva pitomci. Dvaadvacet let, sáčka, džínečky, jezdili oba v bavoráku, měli už tehdy telefon mobilní v autě. Říkal jsem si: 'Ježišmarjá, kam jsem se to dostal.' Oni zřejmě měli nějaké prachy, mohli to být veksláčci. Prodávali bavoráky. Takže si dovedete představit, ve 22 letech prodávat bavoráky. A oba měli takhle dlouhé pistole. Říkal jsem si: 'Kam jsem se to dostal,' ale už nebyl krok zpět. Nemohl jsem to platit. Banka po mně šla. Úvěr se nabaloval, procenta naskakovala. Za půl roku to najednou z 200 tisíc bylo 900 tisíc a konec.“