Zdeněk Škarvada

„No a jak jsme se začali blížit ke středu toho Německa, tak se už začaly objevovat aeroplány. A to jak německý, tak anglický, takže spojenecký. Co se nestalo – viděli pochodovej proud a ti naši do nás začali střílet. Tam tenkrát taky padlo lidí... Vzpomínám si, byl z Brna, on už taky nežije, nějakej bratr Knotek, měl chudák přeraženou ruku taky od toho. Ti naši stříleli, vytrvale útočili. My už jsme lehali na zem a dělali písmena POW – prisoners of war, váleční zajatci. Ale jako kdyby nedbali, bušili do toho znovu.“

„Angličani už na lodi studovali jízdní řády a my jsme byli přesvědčeni, že uvidí anglická nádraží v rozkladu. A jízdní řády že si můžou použít jako vzpomínku, jak vlaky jezdívaly. Překvapení číslo jedna po vylodění – ty vlaky jely na vteřinu přesně, neuvěřitelně přesně! My jsme viděli účinky bombardování všude kolem, ale ta úprava terénu a trati a tak dále, všecko mělo tak hladkej průběh, že jsme jeli.“

„Potom jsme lodí byli transportovaní z Memelu do Štětína a tam byl jeden z nejkritičtějších dnů. Čtyři dny trvala plavba Baltským mořem. Ta loď vozila uhlí a podle toho taky vypadala. Nás do ní naprali 3000 a věřili jsme, a jenom doufali, že se to nestane, že nás utopí. Protože to Němci provedli s nějakými koncentráčníky, že je vyvezli lodí do Baltiku a tam loď potopili s tím, že byla bombardovaná a šla ke dnu. Takže my jsme očekávali taky nejhorší, to je fakt. Ale nakonec po těch útrapách, kdy byl problém vůbec dostat se ven aspoň po jednom po žebříku z podpalubí a vykonat svoji lidskou potřebu, naštěstí jídla nebylo, a tak nebylo ani co ztrácet. Ale jakž takž jsme to přežili...“

„Tak jsem se dostal ven, vyskočil, spadl jsem do vody. Čekal jsem, napřed jsem otevřel bombičku, která naplňuje plovací vestu, kterou má letec vždycky uvázanou kolem sebe. Ta nafoukne ochrannej límec, že zůstane držet hlavu nad vodou, aby se nezalknul a neutopil. Druhá věc byla ‚kingy‘, tedy ten gumovej člun, kterej byl pro jednomístný stíhačky tak malej, že to byla jenom taková malá vanička. Ten jsem uvolnil v sedadle od padáku, otevřel, a když jsem otevřel tu lahvičku se stlačeným vzduchem, tak se ukázalo, že byla téměř prázdná, a ten člun se nafouknul jenom jako taková hadra. Přesto se mně podařilo udržet nad vodou natolik, že jsem si tam zapříčil do těch poutek ruce a shrnutý rukavice držely, abych z toho nevyklouznul. Chvilku jsem tam zápasil, v první řadě samozřejmě s uvolněním padáku, protože mě ten vítr, kterej byl při hladině velmi ostrej, táhl po hladině a napolykal jsem se toho i tak dost. Co si ještě pamatuju, akorát že jsem měl v kapse legitimaci a dokument, že jsem se toho snažil zbavit, přestože to byl vlastně důkaz, kdo su, co su. Natolik to ještě vždycky myslelo, že jsem si říkal – však když mě najdou, tak budou vědět, kdo su, protože vědí, kde a kdy jsem se ztratil. A když mě nenajdou, no tak těm už to bude jedno a mně taky. A netrvalo to dlouho, možná pár minut a ztratil jsem vědomí. Začalo všechno bělet, úplně se ztrácet do běla, až jsem nakonec neviděl, jestli to sněží, nebo co, a ztratil jsem vědomí úplně. A pak už si nic nepamtuju. Taky nevim, jak dlouho to trvalo, až jsem se probudil na palubě lodi a říkám: ‚Sláva!‘ A jak jsem najednou viděl, že se nade mnou sklánějí námořníci a mají tady napsáno, že jsou to Němci, Kriegsmarine, tak jsem pomalu upadl do bezvědomí znovu.“

„Musím přiznat, že se ti námořníci chovali opravdu lidsky. Vytáhli mě, vzali mě dolů do nějaké kabiny. Všecko ze mě strhali, mokrý, byl jsem nahatej a naházeli na mě takhle tlusto dek, protože jsem dostal zimnici a třásl jsem se jak osika. Probudil jsem se teda k vědomí, to už bylo tak kolem šesté hodiny večer a venku tma, bylo 4. února. Takže to bezvědomí trvalo hrozně dlouho, zřejmě to podchlazení vykonalo svý. Že mě teda vykopali doslova z hrobu, teda z mokrýho hrobu.“