Eduard Šlachta

„My jsme byli za městem. Voralarm. Richtung fest. To byl helgoland naprosto. Jak letěli, tak my jsme museli vyjet. My jsme měli dlouhou garáž za městem a to byla jakoby škola. Ale to byla dřevěná garáž, kde bylo dvanáct vrat a my jsme museli vyjet se svými hasičskými auty a každý měl..., kdyby nás sestřelili v garáži, tak to všechno vyhoří, tak každý měl svůj strom, pod kterým stál každých 50-100 metrů. Tak, jak byl Voralarm, tak jsme otevřeli ty auta, my jsme vyjížděli v noci ve dne. Američané bombardovali přes den a Angličané lítali jednotlivě v noci nebo v menší formaci. Vyjeli jsme a ještě (jsme pomáhali) těm ženám, které tam byly. (Byl to) takový blok domů se šesti vchody. Každá (žena) tři děcka, chlapa ani jednoho, protože všechno to bylo buď mrtvé, nebo na moři, nebo pryč někde na frontě. Tak jsme ty děti, pokud jsme měli čas, tam byl takový cikcak bunkr jenom takový v betonu v zemi, tam se nešlo moc nikde schovat. Tak jsme tam ty děti (odvedli) do toho bunkru a chvíli jsme tam třeba s nima seděli. Ale my jsme hlavně byli, jak potom dopadaly ty bomby, tak jsme dostávali příkazy vyjíždět ven a to jsme nevěděli, jestli se vrátíme. Když Američané vyletěli - svazy. A teď jste vyjížděl ven, dva svazy kolem letěly, to dunělo v městě. A najednou první grupa, první sešup. První výjezd k zámku a tam to byl záliv a tam 15 kilometrů záliv. Na jedné straně Kruppwerke, samoponorka na spodní části a úplně jako ve městě. A k zámku, že tam jako hoří. A ti bombardovali v poledne, vždycky tak přiletěli o půl dvanácté. No a teď jsem nevěděl kde a teď jsem slyšel, jak ta chuděra naskočila a že ještě čtyři svazy po šedesáti librách míří na Kiel. Oni mohli letět i na Hamburg, tam byl sto kilometrů Hamburg. No ale vy jste jel do města a teď jste věděl, že vám to auto jenom hrčí, tak to ani necítíte tu hrůzu. To bylo štěstí, to já jsem hořel, podívejte se na to, to celý tady. Já jsem odjišťoval bombu.“

„To nechápu. Vy jste pracoval u soudu?“ „Já jsem chtěl studovat práva, dvakrát jsem byl v Praze a na závodním výboře mě zavolali, že přišlo to z Prahy, ale že členství do strany a že strana nemůže mít to (právníky jako já). Ale zrovna se dělal nábor na soudce z lidu. No tak já jsem šel jako soudce z lidu, ale tenkrát tam byly babičky, které dřímaly, byly v důchodu… Ale já jsem dělal rozvody a pak jsem dělal u krajského soudu v trestním senátě vraždy, znásilnění a škody nad pět milionů a parlament to pak zvýšil na pět miliard.“ „A vy jste teda, jak jste říkal, pracoval někde ve Vítkovicích v železárnách a pak jste mimo zaměstnání pracoval u soudu v trestním senátu?“ „Tak, tak.“ „A tedy nejdřív jste dělal rozvody a tak a pak jste soudil vraždy?“ „Teď už jsem dělal jenom vraždy… Loni jsem skončil, nebo předloni.“

„Já jsem byl potom přes Vánoce vězněnej a měl jsem z pekla štěstí. U nás, jak jsem bydlel u sokolovny, tak nad náma bydlel nějakej Fischer. Nepříliš starej, ale kruhy pod očima, takový nemocný… Němec. A on vždycky jenom: ‚Morgen,‘ když ho maminka pozdravila, pokud já jsem tam byl. A ta manželka měla, já už si nevzpomínám, měla dvě děti a to já už si nevzpomínám, vždycky na chodbě o válce, to už je sedmdesát roků. A on vždycky se šoural... A já jsem, když jsem seděl v cele, po večerech o tvrdém. Ale oni moc na mě nevěděli. Oni nevěděli, že já jsem… (v odboji.) Ale někde přece jenom moje jméno figurovalo, tak oni mě přibrali. Protože většina lidí už byla v Breslau odvezených, a někteří ještě byli u soudu. A to jsem měl z pekla štěstí, a – dveře se otevřely, to já nevím, po několika dnech, to já nehodnotím, se objevil on v uniformě, oni měli též… já nevím, jestli měli Totenkopf. On byl bachař, no. A on česky na mě říkal, ten Fischer, který nikdy, on jenom ‚Morgen’ a šel, a tak se šoural, takový nemocný typ, a on mi česky říkal: ‚Co tu děláte, pane Šlachta?’ A já jsem na něho vykulil oči, v uniformě. A on tam v té cele, jak oni tam mají v tom vězení tu kancelář a tam mají ty pásky, on tam viděl to moje jméno, tak o půlnoci přišel. On říkal: ‚Co potřebujete?’ Já jsem říkal: ‚Jsou tu (ostatní)?’ On říkal: ‚Nebojte se.’ To v životě, já jsem nevěděl, že to byl Němec, teď jsme se my moc nestýkali, já jsem tam to nebydlil, on bydlel dvě poschodí nad náma. A – potřebujete něco? A já jsem říkal: ‚Jsou tu?‘ On : ‚Jo jsou tu ještě čtyři.‘ Kenkuš – ti ostatní byli v Breslau, bohužel, tam byl těžký nálet, v Drážďanech, a tam zahynuli moji dobří kamarádi - Jura Novák … při tom bombardování… A on říká: ‚Potřebujete něco?‘ A já jsem říkal: ‚No jsou tu?’ ‚Nebojte se,’ říkal. A já říkám: ‚No jsou tu?‘ To já říkám. ‚Je tu.’ A Láďa Kenkúš, my jsme to zakládali, on byl jakoby šéf. Inteligentní kluk to byl. Oni dělali študenty, ale školy byly pozavírané, tak oni dělali ve Vítkovicích a vždycky dělali takovou i sabotáž, že tam nasypali do ložisek a tak, takovou menší. A on říkal: ‚Zítra o půlnoci ho tu máte.‘ Oni v noci zřejmě měli službu dva a navíc oni cítili všichni, že je konec války.“

„Jenomže my jsme v poledne, sníh poletoval, bylo 8. prosince, u lávky u Ostravice jelo auto do Hrušovan, osobní auto Steyer, ještě jsme se dívali, protože to tenkrát tak často nejezdilo a to jelo pro mě. Přijeli jsme tam, vystoupili jsme z tramvaje, tam jezdily tramvaje na Bohumín. Vystoupili jsme tam a kolega Samek Juraj, který byl se mnou v Německu, zavolal mě a tam stáli dva gestapáci a za rohem auto s třetím. Přišli jsme a hned: ‚Šlachta geboren 1924.‘ Kývli na mě, sedli jsme do auta: ‚Víte, kdo my jsme?‘ Lang, Hitlinger, a já si vzpomenu na to jméno… on byl z Nového Jičína ten gestapák a říká: ‚Víte, kdo my jsme?‘ a já jsem říkal: ‚Ne.‘ A on říká: ‚Gestapo.‘ Tam to bylo takové navoněné v tom autě. To oni asi jeli někam na flám nebo co. A dorazíme do pískových dolů.“ „Kam vás dovezli?“ „Do pískových dolů, tam na Zábřeh, teď tam jsou už velká sídliště. A chtěli mě zastřelit. A mě zachránili, on mi říká: ‚Vylez!‘ Kamf, Lang a Hitlinger, tak se jmenovali.“ „Počkejte a to mi chcete říct, že pro vás přijelo gestapo a bez nějakého uvěznění a bez nějakého soudu vás okamžitě odvezli do dolů a chtěli vás zastřelit?“ „To gestapo si na nic nehrálo, oni mě chtěli, protože se už blížil konec války, oni možná měli povinnost mě zatknout, asi někde něco prasklo, já jsem nevěděl co.“ „Dobře, vraťme se tam do té pískovny.“ „Tam mě dovezli a chtěli mě zastřelit a jet dál někam. A jak jsme tam vylezli, tak Kamf říká: ‚ Vylez!‘ Tak jsem vylezl. ‚Stůj a neobracej se!‘ Tak nějak na mě křičel a já jsem se tak modlil, že mě chtějí zastřelit, bylo mi to líto, byl konec války za chvilku, aby mě střelil do hlavy, to mě zabije, protože kdyby mě střelil do těla, tak by mě pak ještě střelil do ksichtu na zemi. Tak jsem se tak skoro modlil a najednou se ozvala ruská kanonáda, jako zdálky to bylo slyšet, takové dunění. A jim to tak trochu došlo, že když byli až u Moskvy, Rommel po Africe už skončil, ve Francii už bylo myslím taky (Německo poráženo), tam už bylo po (válce), už jim to pomalu došlo. A ten jeden tam řval: ‚Ich werde schlossen!‘ ‚Já ho chci zastřelit!‘ nebo tak něco jsem slyšel. A ti: ‚Co jsi blbý?‘ nebo něco a prostě ti ho přemluvili, oni cosi mluvili, ale přemluvili ho, že oni nestříleli.“