Marie Snášelová

"Na osvobození si vzpomínám tak, že jsme čtrnáct dnů ke konci války žili ve sklepě, protože náš byt okupovalo nějaké vojenské komando a my jsme museli být ve sklepě. Tam jsme si vařili. Nebyli jsme tam jen my, čtyřčlenná rodina se dvěma tetami, čili šest. Ale byli tam i sousedé, kteří neměli takové sklepy, že by je mohli použít jako protiletecké kryty. No a to my měli takto připravený sklep. Měli jsme tam kamna na vaření. Takový kaborek malý. Dokonce jsme tam i spali. Uhlí tam bylo v rohu, ale jinak jsme tam měli prostorný sklep pod celým barákem a čekali jsme, co se děje venku. To vždycky maminka vyšla ven. Zrovna viděla v zahradě, že se někdo plazí. To byl právě německý voják a měl hlad, tak mu maminka dala hrnek polévky, ale už ji volali zase do sklepa, protože hrozilo zase bombardování."

"Jako děti jsme [v příchodu Němců] viděli změnu. Změnu standardního, obyčejného života. Že se děje něco nového. Ve škole jsme to zaznamenali tím, že byl vyměněn obraz v čele třídy, kde byl doktor Beneš. A pak tam byl pověšen nový vedoucí státník, to byl Hitler. A já jsem neměla nic jiného na práci než… ráda jsem kreslila. Tenkrát, teď už ne. Že jsem [Hitlera] několika tahy namalovala do slovníku a pan učitel to obdivoval, že je to věrná podoba našeho Vůdce. Domů jsem to přinesla, ukazovala jsem to, že mi to i pan učitel pochválil, tak maminka uronila slzu."