"Vezla jsem Aničku v kočárku, kluk se ho držel a v druhé ruce měl samopal. Dětský, takový červený a zbytek byl černý. Proti nám jel obrněný transportér, byl to rok 1968, na něm seděli nějací dva Kyrgyzstánci, mladí vojáci. Teď můj kluk se pustil kočárku, vzal samopal a na ten transportér ho namířil. Věž toho transportéru se začala otáčet na můj kočárek a na kluka. Tak jsem mu to vytrhla z ruky, šlápla jsem na to a na ty kluky jsem volala: 'Igruška!' [hračka] Oni houby věděli, co to má. S klidem namířili obrněný transportér s kulometem na děcko. Tehdy jsem se takhle klepala. Nic jiného jste v té době z rozhlasu neslyšeli, než že v Brně zastřelili dvanáctiletou holku, tam zastřelili kluka... Žili jsme pořád ve strašlivé hrůze. A pak mi nabídli vstup do [komunistické] strany, který jsem odmítla. Měla jsem pak v záznamu na okrese, ať mi zastaví všechny postupy, a to jsem byla krajská, okresní a příborská metodička. I třicet inspektorů jsem měla ve třídě na hodině."
"Véska měla před válkou svoji knihovnu, děda byl starosta do doby, než začala válka. V roce 1938 byl sjednocen Příbor. V knihovně bylo asi dva tisíce knih. V roce 1943 bylo nařízeno, že se mají knihy odvézt před radnici, kde je bude Hitlerjugend pálit. Babička z toho byla velmi rozčílená. Vzala z půdy různé časopisy a noviny, naskládali jsme to na vozík a šli s tím před tu radnici. Tam poskakovali v těch bílých podkolenkách, já si nic jiného nepamatuju než ty podkolenky a ty kožené německé kalhoty těch Hitlerjugend. Měli bílé košile, ale od ohně už byli celí špinaví. Babička říkala, ať se na ně ani nedívám a pospíchala pro potvrzení, že jsme tam knížky dovezli a nechali je spálit. A pak jsme tu knihovnu o dvou tisících knížek nastěhovali do baráku."
Masaryk a Beneš tu budou viset, dokud Němci neodejdou
Jaroslava Sobotíková, rodným jménem Sasínová, se narodila 4. listopadu roku 1937 v Příboře. Město se po mnichovském diktátu stalo součástí obsazených Sudet, i když zde převažovalo české obyvatelstvo. Rodina žila v místní části Véska, prarodiče se angažovali ve veřejném životě. Babička vedla místní knihovnu, a když nacisté nařídili spálit české knihy, odevzdala pouze část a řadu titulů uschovala v rodinném domě a rodina je pak tajně půjčovala lidem. Jaroslava popisuje další peripetie každodenního života pod vládou nacistů. Po válce Jaroslava vystudovala gymnázium v Novém Jičíně a později dálkově pedagogickou fakultu. Učila na základních školách a také působila jako metodička, její kariéru však limitoval fakt, že odmítla vstoupit do komunistické strany. Po sametové revoluci se stala zástupkyní ředitele a dočkala se několika ocenění za celoživotní pedagogickou činnost.