Vítězslav Sochůrek

* 1960

  • „Nástup roty. ‚Je potřeba udělat parkety, vydrátkovat a znovu navoskovat.‘ Říkám: ‚No fuj, takováhle práce...‘ – ‚Kdo se dobrovolně hlásí?‘ Všichni Maďaři jednu ruku nahoru. ‚My, ja.‘ – ‚Výborně!‘ pochválil je. Chtěli jet domů. A kdo to dělal? Oni ne, my. Sehnal jsem si někde jednu gumovou rukavici, a teď vosk, hydrovosk. Nejdřív se to drátkovalo, drátkoval jsi to na botách nebo ručně. Měl jsi vytáhnout postele na chodbu, byly to veliké chodby. A dvoupatrové postele, muselo se to rozebrat. Místnost se obnažila, nahnali nás tam. Viděl mě u kbelíku s rukavicí, jak to hadrem roztírám, když už to bylo nadrátkované. ‚Co to děláš? Čo to robíš?! Vyhoď tu rukavici!‘ – ‚No a počkej...‘ Byl to červený hydrovosk, červený. ‚Pěkně tam tu tlapu strč!‘ Tak jsem tak po zápěstíčko... ‚To je málo, až k lokti!‘ A pěkně červenou ruku, tak jsem to tam… ‚A co ta druhá? Ať jí to není líto.‘ – ‚Hú.‘ Tak druhou jsem musel a týden to drželo, než jsi to omyl. Takovéhle věci. Oni se hlásili a lampasák to věděl, ten to věděl. Říkali mu Skokan, nevím proč. Asi že se snažil, aby měl větší hodnost, že to bral skokem, tak mu říkali Skokan. A pak jsme byli všichni celá rota Skokani. A každý velitel roty měl nějakou přezdívku.“

  • „Vyrážel jsem jako první s regulovčíky, hned prvního jsem vysadil asi kilometr za bránou na křižovatce, jednoho nebo dva, myslím po jednom. Takhle postupně jsem objížděl křižovatky, jelo se až někam k Táboru a tam kolem, Táborsko, Bechyně, protože pak tam byl průser kousek od Bechyně, rozvozil jsem je a zase je měl vyzvednout. Tanky vyjely, tenkrát byla pohotovost, nepřítel na polské straně, že tam řádí Wałęsa nebo kdo. Vracel jsem se zpátky, najel jsem spoustu kilometrů, že je vyzvednu. U křižovatky u mostu ležel tam na zemi, říkám si: ‚On je zmrzlý...‘ Nebyl zmrzlý, byl ožralý, měl to dobré. Postupně jsme je sbírali zpátky, pamatuju si, že jsem je musel všecky naložit. Tanky jezdily různě. Měl jsem s sebou velitele, byl to lampasák. Dojeli jsme zpátky, vyložili jsme je na útvaru, to už bylo, plácnu, jedna ráno a že musím jet pro chleba. Mrzlo jako blázen, jel jsem ještě do nějaké pekárny pro chleba, pamatuju si, že chleba zmrznul na korbě. Přikrejval jsem ho maskovací plachtou, ale byl jsem tak vyšťavený, protože jsem furt řídil. Měl jsem cestou zpátky mžitky před očima, měl jsem úplně živý sen, zdřímnul jsem si, a on na mě: ‚Co je, co je?‘ Dupnul jsem na to, jeli jsme ještě kus, nechtělo to brzdit, bylo náledí. ‚Já jsem ho přejel!‘ – ‚Koho?‘ Zdálo se mi, že tam vstoupil člověk a že jsem ho přejel. Tak jsem se šel podívat zpátky, a to jsem měl jenom sen, byl jsem úplně zpitomělý. ‚Musím se vyspat.‘ Čtvrt hodiny mě nechal vyspat, a pak že se musíme vrátit s chlebem. Tak takovéhle zážitky mám. Pak nám přivezli tank z tohohle cvičení nebo z tohodle... na náš útvar. Byl špinavý a zabahněný. Co jsme se pak dozvěděli, že je potok nedaleko od Bechyně, potok vedl pod zatáčkou, tank tam dostal smyk, otočil se a spadnul věží, otočil se do potoka. Byl to blátivý potok, takové bláto. Čtyři z posádky tam byli, byl tam jeden voják z povolání a tři kluci záklaďáci a oni nebyli schopní je vytáhnout. Jeden říkal, že potřebuje vyprošťovák a že minimálně dva. Jeden tam přijel a čekali na toho druhého. A ten: ‚Ne, vytáhněte ho!‘ Ťukali na ně, ťukali tam na sebe navzájem. Utrhli lano a nevyprostili je, nepočkal na toho druhého, ten přijel ani ne dvacet minut potom. Umrzli tam a utopili se. A ten tank byl u nás na útvaru. Poslali ho k nám, protože byl někde z Písecka nebo z Tábora, aby ho neměli u nich, protože vojáci by se asi pěkně vzbouřili, vyndávali z tanku osobní věci jejich, no, hnus fialovej. Vím taky, že když jezdily tanky, mluvil jsem ještě chvíli s regulovčíkem. Opožděný tank projížděl, stál jsem na obrubníku. On tam vzal za rajčáky a po kamenné cestě, takové kočičí hlavy, dostal tank smyk a jel pásy přímo na mě. A když ti řeknu, že deset centimetrů a mohl jsem přijít o nohy... Protože jsem stál na obrubníku a ten tank zabral o obrubník, zůstaly tam čtyři šrámy na obrubníku. Obrubník byl orvaný jak samice. A nebejt tam ten obrubník, rozumíš, a stál jsem dost daleko, on tam za to vzal, ustřelilo mu to, pásy prostě zabraly a zarazily se o obrubník. A odjel pryč. Plácal jsem si po nohách a říkám: ‚Holky, vy jste přežily!‘ Opravdu, jak sem viděl někde tank, tak jsem se klidil. To bylo neštěstí.“

  • „Takže z týhle roty se na nás chodili dívat mazáci. Zjišťovali, kdo kam půjde. Ty se mi líbíš, mluvili po slovensky, Maďaři to byli. ‚Odkial si, niesi z Prahy?!‘ – ‚Jsem z Liberce.‘ – ‚To máš dobré.‘ Dozvěděli jsme se pak, proč je dobře, že jsem z Liberce, a ne z Prahy. Protože Maďaři měli mazáky, čtyřicet jich asi bylo, a Maďarů dvacet. A mazáci z Prahy je tvrdě dusili. Neuměli česky, a tak každý večer po nástupu Rudé právo, noviny, a museli číst česky. Byli od Nových Zámků někde a neuměli česky. Možná dneska jsou rádi, že je mazáci, vesměs to byli Pražáci, naučili česky. Mezi nimi byli i Maďaři inteligenti, byl tam jeden blonďatý Furugliáš, dodnes si ho pamatuju, blonďatý Maďar, říkal jsem si: ‚Maďar je černý jak poleno.‘ Vesměs byli... někteří měli IQ opravdu nízké, ale byli mezi nimi i inteligenti. A uměli dobře dusit, už si nás prohlíželi. ‚A ty mi budeš nosit v neděli a v sobotu přes víkend, půjdeš pro vánočku, přineseš mi čajíček nebo kakaíčko do ešusu.‘ Vybírali si nás, kdo komu bude sloužit. A byli nepříjemní, a hlavně měli to v sobě, tu naštvanost od těch Pražáků, kteří je tvrdě dusili a ponižovali je. Ale naučili je česky, donutili je. Devadesát procent se jich to naučilo. To bylo první. ‚Odkud seš? Odkial?!‘ Když to není z Prahy, tak je to dobré, to ti přes hubu ještě nedáme.“

  • „Anebo zase zážitek. Od města jel zase tank a zase v té v zatáčce, to byla naše pozorovatelna, jel tank plný cihel. Nevím, který den přesně. Pak jsme se dozvěděli, že to mohl být tank, který porazil podloubí u radnice. Protože vylezl jeden vojáček, tank nejel moc rychle, měl průzor zasviněný kamením a cihlami. On vylezl a házel za jízdy cihly dozadu na krásnou silnici, aby se dostal k periskopu, aby mu to vyčistil. Za jízdy lezl po tanku, nezastavili, za jízdy to musel řidiči očistit, viděl jsem na vlastní oči, jak házel za sebe suť a cihly.“

  • „Byli jsme v zatáčce, koukali na tanky, co jezdily, někteří kluci vytáhli praky a stříleli na ně, no naivní, stříleli na ně prakama.“ – „Jako šutry nebo skobičky?“ – „Kameny, co kde našli, úplně směšné. Někdo říkal: ‚Ten kdyby vylez a pokropil to tady, jsme mrtví.‘ Byly tam takové valy, dneska je to zarostlé, je tam les. Ale to tam nebylo a bylo vidět pěkně na zatáčku. Mám tam jeden z největších zážitků, že jel ZIL [sovětské nákladní vojenské auto] od Rochlic, to znamená směr centrum, obráceně jel tank. To byl asi původně Angličan, jel po levé. Jel vlastně Rus na Rusa, my jsme nad tím stáli, a jak stavěli betonku Zdeňka Nejedlého, celý bok je vystavěný krásnými žulovými kameny. Je to nádherná zeď, dodneška tam je. A tenhle ZIL viděl, že tank neuhne, tak to strhnul doprava, tam byl širší chodník. Narval to do zdi, ta přecházela z půl metru do tří metrů, krásná stometrová zeď v zatáčce. Narval to do ní ZIL a tank mu vrazil do dveří. Tank jel dál pořád po levé straně, zničili krásnou betonovou silnici, najednou dostala na zadek. A ten ZIL, chcíplo mu to, byl narvaný na zdi, do stěny nemohl otevřít. A z druhé strany mu promáčkli dveře, měl je zdeformované a nemohl ven. My s klukama, bylo nás tam sedm nahoře, jsme koukali asi pět minut, a nic. Najednou otevřel víko u střechy a vylezl ven. Kde se vzalo, tu se vzalo dvacet pět lidí, možná třicet lidí, najednou ho kolem obestoupili a chtěli ho zmlátit. Odhadoval bych ho tak na šestnáct let, vylepaný, ušatý hošík. A takový pán ze Šlikovky, co tam chodil na zahrádku, v holínkách, byl to starý fronťák a na něj plynulou ruštinou. Přiblížili jsme se, viděl jsem, jak obestoupili toho vojáka, že ho budou lynčovat. Musel tam být sám. Jezdilo se ve dvou, ale byl tam sám. A ten fronťák: ‚Co tady děláš, víš, co seš zač?‘ A povídá nám, že vůbec neví, kde je, že mu řekli, že nás přepadli, že jsou tady kolaboranti, že nás chtějí obsadit a že nás zachraňujou. Takže jim tohleto nalhali. To si pamatuju dobře. Vím, že mu nakonec nikdo nic neudělal.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 30.01.2024

    (audio)
    délka: 02:35:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Děti s praky válčily proti tankům a lepily po Liberci hesla proti okupaci

Vítězslav Sochůrek na snímku z vojenské knížky, rok 1977
Vítězslav Sochůrek na snímku z vojenské knížky, rok 1977
zdroj: archiv pamětníka

Vítězslav Sochůrek se narodil 28. ledna 1960 v Liberci. Měl o necelé čtyři roky staršího bratra. Otec pracoval jako mistr v ČSAO Liberec, maminka jako kadeřnice v centru Liberce. Vítězslav Sochůrek vyrůstal v klukovské partě ve Šlikově ulici, okolní čtvrť připomínala v šedesátých letech Foglarova Stínadla. Vítězslav Sochůrek označuje sám sebe a své kamarády za rošťáky. Když do Československa vtrhla 21. srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy, stříleli po tancích z praků. Po městě vylepovali protiokupační plakáty. Vítězslav Sochůrek se stal během okupace svědkem havárie sovětského tanku s nákladním autem, po které chtěli místní lidí lynčovat řidiče. Zachránil ho bývalý voják z východní fronty druhé světové války, Liberečan, který uměl výborně rusky. Vítězslav Sochůrek viděl také sovětský tank, jak projíždí po třídě Zdeňka Nejedlého (nyní Milady Horákové) a je zasypaný cihlami a stavební sutí. Po základní škole se vyučil modelářem pro automobilku LIAZ a před vojnou nastoupil do její liberecké továrny. Do armády narukoval v roce 1979. Sloužil jako řidič V3S v rotě týlového zabezpečení u tankového pluku v Týně nad Vltavou. V prosinci 1980 rozvážel po jižních Čechách regulovčíky, kteří na křižovatkách zajišťovali přesun obrněné techniky k polským hranicím. Československá lidová armáda tam vyrazila, aby zasáhla proti odborovému hnutí Solidarita v čele s Lechem Wałęsou. Po několika dnech se však znovu stáhla do kasáren. Do kasáren v Týně nad Vltavou přivezli tank poškozený po pádu ze srázu do potoka, v němž zahynuli čtyři vojáci. Během prvního roku se jako takzvaný zobák stal pamětník terčem šikany ze strany vojáků druhého ročníku, takzvaných mazáků. Šikana byla všude kolem něj, důstojníci o ní věděli, ale nic s ní nedělali. U tankového pluku se rozkrádaly pohonné hmoty i výstrojní součástky. Do civilu odešel Vítězslav Sochůrek v roce 1981 a vrátil se do modelárny LIAZ. V roce 1986 si postavil řadový družstevní domek a poté se oženil. S manželkou Stanislavou vychovali děti Romana a Janu, narozené v letech 1987 a 1989. V roce 2024 žil Vítězslav Sochůrek se svou paní v Liberci.