„My jsme se 20. srpna v tom roce chystali na výlet do Lednice. Připravený, ještě s přáteli, nachystaný. Ten pán, ten přítel, byl u armády a o půlnoci k nám přišel, zazvonil a říkal: ‚Jedou sem Rusové.‘ Takže manžel hned šel na ten divadelní svaz do divadla, já jsem tedy hlídala u rádia. Pak jsme se šli do města podívat a tam jsem zažila jenom to, že skutečně z toho tanku, nebo z toho vozu, ten Rusák na mě takhle mířil, já jsem říkala: ‚Tak buďto to spustí, nebo ne‘. Protože my jsme tam asi vyvolávali nebo co. Vyhrožovali. Takže tam byla velmi dramatická tahle chvíle. Bála jsem se. Pak si pamatuju ještě na jedno takové střetnutí, že jsme šli domů a tam byl takový hlouček, skupina těch Rusů, a koukali na nás vyjeveně a ptali se nás, kde to vlastně jsou. Já jsem mluvila rusky docela ještě obstojně, tak jsem se jim snažila a oni byli udivený, protože fakt nevěděli, o co jde."
„Ta paní Plachá mě připravila na konzervatoř. Já jsem tam jela na přehrávku do Prahy s tatínkem a bylo to 27. května 1942. Mezitím, co já jsem se tam představovala coby klavíristka, tak byl atentát. Takže nastal veliký šrumec v Praze, všude všechno uzavřeno. Tátu nepustili z Prahy vůbec a mě v noci poslali nějakým vlakem plným německých vojáků do Kolína, kde maminka čekala na nádraží už od odpoledne, kdy se vrátím domů. Tím vlastně skončila taková předehra moje, té kariéry klavírní, protože jsme říkali, že doba je tak strašně nejistá, že se nedá nic dělat. Pamatuji si na tu dobu strašně dobře. Vím, co potom následovalo, že v té jedné kolínské hospodě Na Zábradlí byly vystavené ty věci po atentátnících a my jsme se tam na to museli jít podívat a říkat, jestli jsme to viděli, jestli víme, komu to patří. Museli jsme to jít obhlídnout.“
„A když bylo po válce, krátce, pár dní v květnu, tak k nám přišel vyzáblý staříček s nějakou ještě paní vyzáblou a několik takových lidí. A přišel k nám a říkal: ‚Já jsem Mahler‘. Vrátil se, já nevím, jestli z Osvětimi, nebo kde byl, nebo z Terezína. Prostě jeho paní, oni měli krásnou vilu v Kolíně, se s ním rozvedla a on se tam v tom koncentráku seznámil s nějakou paní a řekli, jestli přežijí válku, že se v Kolíně vezmou. A vůbec neměli kam jít. On neměl domov žádný, nikoho. A přišel k nám, jestli by mohli tu svatbu udělat u nás. Takže píšu to tam, že brácha jel sehnat někam mlíko, maminka udělala nějakou buchtu, bábovku. A tyhle vyzáblí páni, ztroskotanci z toho koncentráku, u nás strávili svatební den.“
Věra Sokolová, rozená Kubečková, se narodila 13. října 1931. Její otec Bohumil Kubeček byl jedním z mužů, kteří byli mobilizováni ze zemí Koruny české do rakousko-uherské armády. Se svou budoucí manželkou Ludmilou Osebigovou se seznámil v Jugoslávii během první světové války. Věra Sokolová v mládí prodělala dětskou obrnu, ze které ji vyléčil liberecký lékař Löwy. Na hodiny klavíru chodila k židovskému učiteli Karlu Mahlerovi, kterého po deportaci do koncentračního tábora nahradila profesorka Blažena Plachá. Ta připravovala Věru na zkoušky na konzervatoř. Ke zkouškám odjela 27. května 1942, v den atentátu na Reinharda Heydricha. Následky její nemoci a těžké období druhé světové války však znamenaly konec slibné kariéry klavíristky. Vystudovala hudební výchovu a působila na Ministerstvu kultury a Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Založila pedagogický institut v Liberci, kde vyučovala až do roku 1966. Působila jako korepetitorka pěveckého sboru Ještěd a založila ženský pěvecký sbor Cantemus, který získal světové uznání. Její manžel František Sokol byl dlouholetým šéfem libereckého Naivního divadla, působil ve Svazu československých divadelních umělců a v letech 1990-1998 byl náměstkem primátora Liberce pro školství a kulturu. V roce 2022 žila Věra Sokolová v Liberci.
