Zbyněk Šolc

„Dozvěděli jsme se od sousedů, že se v Liberci cosi děje, my jsme samozřejmě nevěděli, o co jde. Do Liberce jsme ale nejeli, protože jsme se dozvěděli, že i v Jablonci něco je. Tak jsme šli před radnici, před radnicí jsme poslouchali Libušku Hájkovou, jak mluví do megafonu, začala číst nějaký prohlášení, na začátku se zpívala hymna. No ale protože mluvila do toho megafonu, tak jí nebylo zrovna nejlíp rozumět, tak jsme se s mým kamarádem Tomášem Černým rozhodli, že zajedeme ke mně do garáže. Vytáhli jsme diskotékovou aparaturu, přivezli jsme ji před radnici, tam jsme ji takhle na boku postavili a Libušce jsme dali mikrofon, aby byla víc slyšet.“

„Jako každý děcko jsme lítali venku a samozřejmě jsme se dozvěděli, že naše republika je okupovaná, že přijely tanky. Maminka plakala. Určitě to pro ty lidi nebylo nic příjemnýho. My jsme to jako děcka braly spíš jako hru. S bráchou jsme lítali po zahradě, měli jsme takový dřevěný pušky a čekali jsme na to, až přijedou ruský tanky, protože se říkalo, že pojedou přes Jablonec. K tomu ale vůbec nedošlo, protože lidi zohýbali cedule, nebo ty směrový ukazatele, který ukazovaly na Jablonec. Dojeli někam do Desný nebo do Tanvaldu, takže my, ačkoliv jsme čekali, tak jsme se nedočkali.“