Dimitrij Somol

„Já jsem pozoroval, že na obzoru jedou tanky. A už jsem o tom něco věděl, co nás školili, tak jsem věděl, že to jsou Tigery. A když někam jede Tiger, tak to znamená útok nebo protiútok. Tak oni tam byly tři nebo čtyři tanky. Semeňák ležel na zádech a spal, nebo prostě zavřený oči měl. Já ho budím a říkám mu: ‚Pane nadporučíku, Němci útočia.‘ – ‚Hmm…‘ A dál nic. Zase ho budím za chvíli, když byly blíž. Pak jsem viděl, že i pěchota byla na těch velkých pásových autech, doprovázela ty tanky. ‚Němci útočí, pane nadporučíku.‘ On zase: ‚Hmm…‘ Za dvě minuty ho zase budím. On říká: ‚Somol, zapište do záznamu o pozorování, že Němci útočia a že ste ma vzbudili.‘ Za chviličku telefon a dostal příkaz střílet. Já jsem nevěděl, že nemůže bez rozkazu štábu začít palbu.“

„Každý člen měl něco na starosti, šéfoval tomu Vladimír Knopp. Já jsem měl na starosti děvčata, ženský. Úkolem Blaníku byla příprava… Poněvadž jsme už věděli, že Svoboda organizuje tam v Buzuluku, tak už trošku úspěchy byly. Jednoho je si třeba cenit – ty noviny tam byly, Němci věděli, že existuje nějaká organizace. Taky potom vypálili ten Český Malín, i když neměli žádné důvody k tomu. To je jako Lidice, tak tam je to Český Malín. Ale nevěděli, kdo to vede. Já měl tedy za úkol děvčata, protože jsme cvičili děvčata ve zdravotnictví, připravovali trochu, a ve spojování. Takové ty telefony, to se dalo. Ona děvčata ani nevěděla, ale já jsem měl – proto jsem to dostal, poněvadž brácha byl lékař – zdravotnický materiál, od něho. Některá děvčata šla do nemocnic pracovat. Nejdřív dělaly jenom uklízečky a pak se vypracovaly na sestry. Byly připravené na armádu.“

„Asi tři dny před 15. 1. (1945) nás zavolali přímo na štáb velitele baterií na poradu. Byl to nějaký větší polský statek, tam byla velká místnost a v té byla porada. Vedl to nějaký sovětský podplukovník. Najednou padla rána, někde poblíž okna zařinčela. Pak druhá. On šel k telefonu – já jsem byl blízko – a on se ptal: ‚Která baterie to střílí?‘ Oni mu něco řekli a on: ‚Zničit! Překáží v poradě.‘ V tu ránu jsem věděl, že válku vyhrajeme. Když to měli takhle spočítané, že věděli, kde co mají, kdo střílí odkud a tak dále, i ty topografické a všechny ty opatření. Potom se pochopitelně začalo střílet, střílelo se hodinu a něco. Já jsem se musel podepsat, že ty dva cíle zničím. Jenomže, když já jsem střílel sem, tak někdo mi střílel tam. Když já jsem přelezl tam, tak někdo mi střílel tady. To byla taková oblbovačka, já jsem musel podepsat, někdo taky ještě. Tak to měli dokonale připravené, že jsem to obdivoval. A to ráno jsem věřil, že válku vyhrajeme.“

„Oni tam navezli mraky protitankových a protipěchotních min. A to bylo hrozný svinstvo. To už bylo před Ondavou, Němci to všechno zaminovali, ten přístup. Tekla tam Ondava a potom byl takový svah. Oni byli v převýšení a na nás viděli dobře, na naše jednotky i prapory. Dostali jsme na Ondavě úsek třicet dva kilometrů. Jeden voják byl každých sto metrů. To bylo zdecimovaný, poněvadž tam byla první a třetí brigáda, druhá brigáda byla parašutistická. Tady nebyl nikdo, ti byli shození do týlu a pak zacouvali do hor. Tak to bylo špatný. A teďka ty miny. Tak protitanková mina pro pěšáka není nebezpečná, poněvadž mina protitanková chce zatížení dvě stě padesát kilo. Buď na to najede auto kolem anebo tank, tak to bouchá. Ty protitankové miny byly kovové, bakelitové, skleněné. Ale kluci měli zkušenosti, tak je uměli (deaktivovat). Když to vykopal nebo věděl, že tam je, nebo ji našel, tak uprostřed byla roznětka. A když ji vyšrouboval, tak s ní mohli kutálet kuželky. Ono to vypadá jako disk velký. A stejně u miny protipěchotní. Ale to bylo horší, tam je zatížení dvě a půl kila. Když se na to šlápne, tak… Taky byly dřevěný, ze dřeva krabička sklápěcí. Taky bakelitové, kovové, ale nejhorší byly takzvané S-miny. Ta byla velká jako kilová konzerva na maso, ale měla nahoře drátky. Stačilo o ten drátek zavadit, ta mina poskočila metr, vymetla to a trhla. V okruhu tak třiceti metrů to ranilo, zabilo… Tyhlety byly nejhorší. Němci na nás viděli. Když se potom zjistilo, že je to zaminované, tak se dalo předpokládat, že Němci nebudou útočit tanky. Tak tanky nehrozily, oni je zaminovali ty prostory, sice věděli kde a co…, ale to by je museli odminovat, a to by se zjistilo.“

Můj otec pocházel z Volyně, ale matka pocházela ze Žitomíru (Žytomyr) a to je dál na východ do Ukrajiny. Ale po druhé světové válce tam rozdělili hranice, tahle Volyň s Rovnou a Lvovem připadla Polsku a Žitomír zůstal dále v Rusku. Otec v té vesnici, kde bydlel, zdědil hospodu jako nejstarší syn. Ta hospoda měla koncesi na prodej alkoholu, vodky. A na Ukrajině je vodka první artikl. On to ovšem nechtěl provozovat, to bylo málo pro něj. Bydleli jsme tehdy ještě s jeho mladším bratrem a babičkou. Tak tu hospodu provozoval jeho bratr a otec se dostal do Kyjeva. Kyjev je hlavní město Ukrajiny, to je tak milionové město. A otec byl předsedou pekáren v Kyjevě. A co tady píše Štěpánek, tak otec nabíral do té pekárny zajatce. To byli Češi, kteří sloužili v rakousko-uherské armádě, bojovali a dostali se do zajetí. A v zajateckých táborech byla špatná strava, chleba nebyl, vši, blechy, špína a občas je dali někam na práci, ale bída. A otec je z toho vytahoval a dělal z nich pekaře, z těchto Čechů. Ti Češi potom šli všichni do legií, do československých legií v Rusku. Tím pádem i Štěpánka takhle vytáhl, tak tím měl zásluhu. Tam o něm píše, že Somol byl velmi čestný vlastenec a tak dále. Tak proto se tam o něm zmiňuje.“ (jmenovaná publikace – Zdeněk Štěpánek: „Za divadlem kolem světa“)