Jana Soukupová

„Tehdy právě propustili Dušana Skálu. A to jsou ty moje milé vzpomínky, jak sedíme v kuchyni, Dušan vaří, protože vařil dobře. Občas poslali ze zahraničí nějaký peníze, nějaký bony. Oni nám posílali valuty, ale to se muselo proměnit na bony. Takže co s těma bonama... Tak já jsem za ně kupovala děckám čokolády. Dušan kupoval ty lepší alkoholy, typu whisky, tak jsme to tam tak popíjeli a jedli jsme to, co on uvařil, a já jsem dělala spíš ‚dveřníka‘, občas jsem tam taky seděla, ale mě to opravdu velice nebavilo, ty politické hovory. Navíc Jaroslav Šabata když si vzal slovo, tak to bylo na tři čtvrtě hodiny. Takže já jsem fakt seděla v kuchyni a popíjela jsem a kecali jsme s Dušanem.“

„Jsem učila na Vranovské a tam to skončilo tak, že já už jsem byla těhotná a řekla jsem to paní, která s náma byla v Sýrii. Už dospělá paní. A my jsme chodily s těma dětma do sauny a já jsem říkala: ,Safriš, já nevím teda, jestli do té sauny, když jsem těhotná... Co myslíte?‘ A ona se někde u kávy prořekla u té ředitelky a ředitelka nakráčela do té místnosti, kde jsem uspávala ty děti nějakou pohádkou, a řekla: ,Soudružko učitelko, až příště otěhotníte, tak tady jsem soudružka ředitelka já! Já jsem první, kdo to má vědět!‘ A já jsem na to řekla něco jako: ,Jo, až si příště zase vrznu, tak já vám to řeknu.‘ Ona mi dala facku, tak já jsem jí tu facku vrátila. A naběhla... ona se zbláznila, zavolala policajty, inspektorát, školskej... Teď já jsem tam seděla a ty děti jak kukačky, chudinky celé vyděšené. Teď to tam všechno naběhlo, ty inspektorky. Fakt, asi do dvaceti minut tam byly s těma policajtama, protože ona říkala, že jsem ji napadla, a zpovídaly ty děti chudinky, tříleté čtyřleté: ,Soudlužka žeditelka plvní dala facku naší soudlužce paní učitelce.‘ Takže jsem byla sice osvobozena, nemusela jsem jít do vězení nebo já nevím, jak by to tehdy dopadlo. Nevyhodili mě, ale druhej den jsem šla do jiný školky. A tam to bylo stejný!“

„Přijelo pro mě auto, že mě odvezou do Bohunic, a já jsem jim zdrhla, běžela jsem tady okolo toho parku, jak je Nopova, jak je ten kostel, a dole stál autobus a já jsem naskočila a řvala jsem: ,Zavřete, mě honí estébáci!‘ On fakt zavřel a jel na Starou osadu, tam jsem vyskočila a naskočila jsem do šaliny, utekla jsem jim a večer už jsem byla zase na Svoboďáku. No, a od té středy jsem to teda moderovala. Pak přišel Donutil. To tady mám taky napsaný, Dóňa, Miroslav Donutil, ten se tím teda všude prsí, ale ten přišel, až když bylo jasný, že nedostaneme na budku.“

„Vycházím ven, už tam byli estébáci, narvali mě do auta a vezli mě do Bohunic na výslech a teď říkali: ,Tak, chlapečka uvidíme, až mu bude osmnáct, když budete mít velký štěstí.‘ No, pak byl výslech, to už jsem teda byla poučená, takže já jsem nikdy nevypovídala ani slovo, nikdy fakt ani slovo jsem jim neřekla. Vždycky byl prázdnej papír, oni chtěli, ať to podepíšu, to jsem se teda taky zdráhala, ale nakonec jsem jim podepsala ten prázdnej papír. Pak mě vezli na tu Jaselskou do toho obrovskýho bytu a tam jsem měla teda... asi čtrnáct hodin trvala ta prohlídka a Cibulka tam měl archiv v jednom takovým pokojíčku, tak to rozřezali zámek a odvezli to všecko, asi čtyři dodávky narvaný tím. No, a pak jsem chodila na výslechy jednou za čtrnáct dnů. Pak měli takový ty svoje metody, jako že mi třeba vezmou děti...“

„A když přišel 21. srpen 1968, okupace ruská, tak jsme byli v tý Sýrii a všechny ty rodiny, který tam byly, ono jich moc nebylo, bylo jich tak deset patnáct, tak v podstatě skoro všichni zdrhli, všichni emigrovali, protože ono ještě z té dálky to vypadalo, že tady teda začíná válka. My jsme měli k dispozici teda hlavně západní sdělovací prostředky a ty to opravdu... jako já nevím, já jsem tady prostě nebyla, ale okupace byla, tanky tady prostě jezdily a ti lidi, protože ty peníze ti zahraniční odborníci dostávali v devizových... v devizách, tak měli valuty, tak opravdu to byla nejlepší možnost utéct. A tam se to moc nekontrolovalo, takže ty rodiny, co tam s náma byly, tak skončily v Kanadě, v Americe, v Austrálii. A jediná moje maminka, která prostě šíleně milovala Československo, tak už jsme to teda měli zřejmě, já to teda nevím úplně přesně, to bych se jí musela zeptat, maminka je ještě naživu, ale mám pocit, že jsme už měli i koupený letenky do toho Toronta nebo kam a že se moje maminka v noci tak jako zhroutila a řekla, že jako ne a že se musíme vrátit, a tak jsme se vrátili.“