„Já jsem byl agent-pašerák v Praze. Já jsem prostě šel, dostal jsem zprávu, která byla kódovaná. V zásadě to bylo tak, že jsem šel na nějaký místo Prahy, tam jsem viděl nápis křídou, kterej byl maskovanej jako srdce. A tam ta písmenka znamenala nějaký data a číslo znamenalo, která je to mrtvá schránka. No tak já jsem vyzvedl mrtvou schránku, dostavil jsem se na další místo, kde jsem stál někde na nějakým rohu. Tam ke mně přišel člověk a řekl: ‚Nevíte, kudy se jde do Husovy ulice?‘ Já jsem mu řekl: ‚To bohužel nevím, já nejsem z Prahy.‘ Tím pádem se ukázalo, že jsme to my. No a tak jsem ho zavedl a dal jsem mu batoh, kterej jsem měl někde prostě schovanej.“
„Jednou jsem přišel z noční a bydlel jsem na takovým chudým statku nedaleko Jindřichova Hradce. Tak tam přijdu z noční a byla zima ještě, nezatopil jsem si, takže jsem měl na sobě nějakou vatovanou bundu a čepici hadovku. Chvilku spím a najednou buch, buch, buch! Otevřu a tam jsou dva chlapíci. Jeden se mi představil jako kapitán Čoudek a řekl, že se jdou přesvědčit, jestli nežiju západním způsobem života. Tak já jsem na ně koukal opravdu a bylo vidět, že věci příliš nerozumím, tak mi říkali, že západním způsobem života se žije chováním, oblékáním nebo v rozhovorech. Tak jsem tak jako dál čučel a oni řekli: ‚Tak na shledanou.‘ No a pak mi přišlo, že nesplňuju parametry socialistického archiváře.“
„Druhej den ráno jsem šel na Václavské náměstí s cílem koupit si desku Bee Gees, kterou jsem měl objednanou. Když jsem šel po Václavským náměstí, tak mě sebrala policejní hlídka, odvedla mě do Krakovské ulice, kde byli ještě i další lidi, a v zásadě můžu říct, že mě asi tak čtyři – no čtyři hodiny ne, ale tak asi dvě, dvě a půl hodiny – opravdu mučili. Ne nějaký třetí stupeň, ale spočívalo to třeba v tom, že jsem se musel takhle posadit a nějakej mladej hošík mi říkal: ‚Ach, já už mám tak umlácenou ruku,‘ a buch! – dal mně pěstí do obličeje. Já jsem udělal kotrmelec, oni na mě řvali, že se musím zase posadit. Zase jsem musel dát takhle ruce, zase do mě bouchli. K tomu vedli takový řeči jako: ‚Studente, dostudoval jsi‘ a podobně. Takže to bylo drsný. Probíhal jsem uličkou, pak mě mlátili obuškama. Krev stříkala opravdu až do stropu, bylo to drsný. Bylo to drsný. Ale trvalo to – řekl jsem dvě hodiny, možná že hodina, to člověk nepozná. No a stále po mně chtěli, abych řekl, kdo byl v těch demonstracích. A to tedy musím říct, že ke svýmu štěstí jsem to neřekl. Jinak mě dodělali tak, že pak už jsem ležel na zemi a tekly mi slzy. Snažil jsem se utéct, a oni mě vždycky skopli a tak. Ale nakonec jsem žádný jméno neřekl a tím pádem, když jsem se po roce z toho dostal – protože jsem trpěl posttraumatickým šokem –, tak jsem neměl žádný výčitky svědomí.“
„Samozřejmě je to pro mě klíčová událost, to musím říct, že doopravdy jo. V takovým existenciálním slova smyslu. Protože se mi taky vlastně zhroutil svět. Taková nějaká obecná představa, jak svět funguje. My jsme tehdy byli v Jizerských horách na dovolené a najednou ráno prostě tanky a tak dále, tak ten šok byl takový, že pro mě to znamenalo, že jsem ztratil už natrvalo nějakou obecnou životní jistotu. Jako všechno od toho okamžiku jako ‚maličko uzříte mne a maličko neuzříte mne‘. Prostě je to všechno takový podle mě ‚jako by písmena na vodu psal‘ – prostě nejisté. Takže tak jsem to zažil. Pak jsme byli v Praze, no tak to jsem samozřejmě zažil celou řadu věcí, noci, kdy se střílelo a tak. Měl jsem jednu osobní vzpomínku, která byla docela těžká. Protože jsem lepil plakáty proti ruské okupaci a nějaká ruská hlídka mě chytla. Postavila mě ke zdi. A teď jsem stál u zdi, já nevím – dost dlouho – a oni na mě mířili. A já jsem nevěděl, co bude. Takže to byl takovej pro mě nejsilnější zážitek nebo nejkrutější zážitek z roku šedesát osm.“
Vladimír Špidla se narodil 22. dubna 1951 v Praze. Jeho otec Václav Špidla byl divadelní herec a režisér, maminka Dagmar Rychlíková za války působila v komunistickém odboji, v padesátých letech měla blízko k tehdejším komunistickým mocenským špičkám. Pro Vladimíra Špidlu představovaly klíčovou životní zkušenost roky 1968 a 1969 – během těchto let se s komunistickým režimem definitivně rozešel. V srpnu 1969 se účastnil masových demonstrací proti sovětské okupaci, v souvislosti s protesty byl při výslechu fyzicky týrán. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, jako vysokoškolský student se podílel na pašování exilové literatury. V listopadu 1989 působil v českobudějovickém Občanském fóru, krátce po 17. listopadu v Českých Budějovicích založil krajskou organizaci sociální demokracie. Jeho další osud je spjat se sociální demokracií, v níž postupně stoupal, až se v roce 2001 stal jejím předsedou. O rok později byl jmenován předsedou vlády České republiky. Za jeho předsednictví Česká republika přistoupila k Evropské unii. Po demisi v roce 2004 působil jako evropský komisař a dál se angažoval v nejvyšších patrech sociální demokracie.
