Vasil Špir

„Když přišel ten rozkaz, tak nás oblékli, dali nám nové šatstvo, ‚fufajku‘, prošité kalhoty, válenky – všechno nové. Ale když jsme přijeli do Buzuluku, tak jsme vypadali jako hadrníci. Všechno jsme vyměnili za jídlo, protože jsme dostali zásoby na deset dní, ale ta cesta trvala asi čtyřicet. Dostali jsme ,pajok‘, jak se říkalo, na deset dní. Potom kde se dalo, tak se něco ukradlo. Hlavně na nádražích, kde jsme stáli, se ,čichalo‘, kde bylo nějaké proso, žito nebo pšenice. Pak se holt nafasovalo a vařili jsme. Byly takové vlaky, které vozily jenom zaključonyje – vězně.“

„Jednou jsem přivezl miny na zakázku k jednomu útvaru, a oni už tam nebyli. Napsali a přibili na strom: ‚Slož tady, přijedeme s koňmi!‘ Skládal jsem je, házel jsem ty bedýnky. A co čert nechtěl, jel Svoboda na koni a říká: ‚Člověče, co blázníš? Vždyť rozbiješ auto a sebe zabiješ atd.‘ Tolik jsem měl do činění se Svobodou... Jezdili jsme ve dne v noci, pod Duklou to bylo bláta, no hrozný.“

„Ve Vyšném Komárniku si pamatuji, jak ruský řidič couval, koukal se dozadu a najel na minu. Z auta nezbylo nic, ale jemu se nic nestalo! Vyskočil a hned se ptal: ,A furaška gdě?‘ Jako kde má čepici. Byl v šoku, neměl ponětí, co se stalo. Že měl auto rozbité, to mu nevadilo, ale to, že neviděl svoji ,furašku‘. To bylo takové legrační.“

„Tam bylo snad šedesát šachet. Když jsme přijeli, bylo tam pár dřevěných baráků. A když jsme odjížděli, tak jsme jeli přímo z Vorkuty vlakem. To už vězni postavili za tu dobu trať až na Vorkutu. Tam jsme pracovali v šachtě až do konce roku 1942. Pak přišel rozkaz, že nás mají propustit – že žádá londýnská vláda, abychom byli propuštěni: že půjdeme do československé armády.“