Viktor Spousta

"Když jsem šel na MNV žádat, řekl jsem, že máme amatérský soubor, že jsme nastudovali hru Žebrácká opera od Brechta, ale protože nejsme zpěváci, tak že je to upravené jako činohra a že to chceme přehrát před kamarády. Jó, že samozřejmě, akorát nařídili, že se nesmí vybírat vstupné a že tam přijde nějaký člověk z národního výboru jako dohled. Nic víc, tak to bylo v pořádku. Takže my jsme tam museli v tom sále narovnat židle, ty řady, všechno jsme dělali my. A když došlo k té hře vlastní, byla to nádhera. Já jsem z toho teda měl, mně se tam stal takový problém, prostě jsem dostal okno, hrozné okno. A teď jsem si myslel, že mi pomůže Polly. Tak jsem se vrátil o jeden řádek, že jsem se zeptal na něco, a ona místo, aby mi pomohla, řekla, ale na to už si se Macheath ptal. Tak jsem byl úplně v háji, fakt jsem byl úplně zoufalý, nápověda možná křičela tak, že ji slyšel poslední v řadě, já neslyšel nic. Tak jsem řekl pardon, já se musím zeptat, jak je to dál. A šel jsem se zeptat nápovědy. Takový bouřlivý potlesk, obrovský, a dokonce mi potom Václav říkal, že má pocit, že jsem to udělal schválně. Ale nebylo to schválně, skutečně jsem měl okno. Pak už se to dohrálo, jak se to dohrát mělo."

"Co pamatuji, tak když jsem se narodil, byli jsme v Kaprově ulici. Tam byl poměrně veliký byt a tam měl svoje nakladatelství, dělal knihnakladatelství, zaměstnával mého bratrance, nějaký Rober Hýzner. To mu pak bylo vyčiněno, že byl vykořisťovatel, že měl jednoho zaměstnance a říkám, to bylo v mým raným dětstvím, tak doslova a do písmene jaký objem těch prací byl, nevím, jenom prostě vím, že bohužel ho porazila měnová reforma. Tenkrát měl nějakou rozdělanou knihu, kterou si zadal do tiskáren, aby ji vytiskli a bylo to právě v době měnové reformy. A vlastně díky tomu neměl pak na vyplacení tiskárně, takže to dlouho, dlouho splácel. Musel, co mohl, prodat. Peníze, ty staré peníze, které byly předtím, protože je měl připravené na vyplacení tiskárně, pamatuju, když je házel do kamen a říkal, že to teplo, co to dá, je víc, než co by dostal v bance."

„Sál u těch Čelikovských byl nabitý tak, že tam lidi stáli. Už jenom to. To už si člověk říkal: ‚Ty brďo, to se normálně nestává, že jo.‘ Teď navíc v těch předních místech seděli poměrně zajímaví lidé. Landovský, Chramostová, Tříska tam byl... Takže si člověk řekl, ježíšmarja, podívejte se, tady se na nás jdou podívat taková esa. A spíš bych řekl, že mi to trochu ne ublížilo, ale začal jsem mít z toho představení trému. Povedlo se mi taky jedno okno. To bylo tak strašné okno, že nápověda už pomalu křičela a já to furt neslyšel. Tak jsem prostě řekl, aby prominuli, že už nevím, jak je to dál, že se musím jít zeptat. To mělo obrovský aplaus, ale tak obrovský. Václav mi po představení řekl: ‚Žes to udělal schválně?‘“

„Tenkrát, když už jsme Žebráckou operu nastudovali, vlastně Andrej přišel s tím, kde to zahrajeme. Tak jsem říkal, že jsme vždycky hráli u Čelikovských u toho Xaverova. Na národním výboru mě znali (a věděli), že to tam takhle provozuju. Nakonec tam byla i manželka… Šel jsem tam a zcela oficiálně požádal o to, že jsme soubor divadelní, že jsme nastudovali Žebráckou operu – že to je sice od Brechta, ale není to zpěvohra, protože bychom to neuzpívali, že to je jako činohra. Nezmínil jsem se o tom, samozřejmě, kým je přepsaná. A oni jo, že samozřejmě můžeme. Jediné co, že tam pošlou někoho od nich se na to podívat, až to budeme hrát. A že nesmíme vybírat vstupné. To byla jejich jediná podmínka.“